UKÁZKA: Vábení stínu

Každý, komu v poslední době chyběla na trhu kvalitní akční fantasy, měl možnost seznámit se v románu Syn Stínu s nájemným vrahem Caimem, který se v metropoli Otiru zapletl do vražedných intrik, které otřásly celou zemí. Nakladatelství Fantom Print přichází s druhým dílem již 17.4.2013!

VÁBENÍ STÍNU (JON SPRUNK)

V pokračování tohoto čtenáři vřele přijatého příběhu, který nejenže se stal jedním z bestsellerů počátku tohoto roku, ale také bodoval v žebříčcích elektronických knih, Caim musí opustit pohodlí Otiru a vydat se na sever. Žene ho tam jediné: pomsta…

Severní země jsou ale zpustošené, ovládané Stínem. Caimova temná strana v něm najde mocného spojence a nelítostný zabiják náhle stojí proti všem: tajemným vrahům svých rodičů, všemocnému nepříteli, které ovládá sever a hlavně – proti sobě samému.

Caim musí nejdříve vybojovat tu nejtěžší bitvu ve své vlastní duši, než se bude moci postavit nepříteli, který – jak se zdá – bude nad jeho síly. Stín nebyl nikdy silnější a podlehnout jeho vábení znamená splynout s temnotou…

vábení stínuOriginální název: Shadow’s Lure
Žánr: fantasy
Série: Stín 2
Provedení: vázaná s přebalem
Rozměry: 145×205 mm
Rozsah: 304 stran
Překlad: Kateřina Niklová
Autor obálky: Michael Komarck
Nakladatel: FANTOM Print

Anotace: Neúprosné severské země…

V Otiru stál na vrcholu potravního řetězce. Zabiják, kterému se nikdo nevyrovnal, temný noční stín. Tenhle život ale Caim opustil, když dopomohl královně na trůn. A nyní ho opět volá minulost.

Při pátrání po pravdě o zmizení a vraždě svých rodičů najde Caim zemi zotročenou Stínem. Pronásledován svody Druhé strany se zaplete do války, se kterou nechce mít nic společného.

Existují ale věci, které syn Stínu nemůže ignorovat, a boje, před kterými nemůže utéct. V této bitvě však Caimova síla ani jeho schopnosti nebudou stačit. Nikdo totiž nedokáže odolat vábení Stínu.

Ukázka z knihy

Síní otřásl hlasitý řev, jak družina mužů vyskočila na nohy a zabušila do stolů. Ostatní zemani si za Komarkovými zády vyměnili ustarané pohledy. Jeden hlas rámus překřičel.

„Proč bojovat sami?“

Starý Jevik se zadíval do davu. „Kdo to řekl?“

Síň se ztišila, avšak pohledy, které se obrátily k jejich stolu, nebyly právě přátelské. Keeganův kapitán se postavil a Keegan rychle polkl zbytek piva.

„Caedman Du’Ormik, syn Londainův.“

Síní se rozlehlo mumlání. Starý Jevik se otočil, aby si promluvil s ostatními zemany, Komark ale nečekal.

„Slyšel jsem o tobě,“ řekl náčelník Ragarson. „Většina mých bojovníků nedokáže říct, jestli jsi hrdina, nebo jenom šťastný blázen. Jen zeman má ale právo ujmout se slova.“

Lavice zaskřípaly o zem, jak vstali další dva muži z Keeganovy družiny, odhodili si z ramen pláště a odhalili bílé pláštěnky pod nimi. Při pohledu na ně si ostatní začali šeptat.

„Mluví za klan Indrig,“ prohlásil zeman Samnus.

„A taky za Huroldy,“ dodal zeman Obern.

Komark si odfrkl. „Vidím, že sis přivedl párek ňafajících psů. Škoda, že ti sedí u nohou místo tady nahoře, mezi sobě rovnými.“

„Jdi vojet svoji mámu, Komarku,“ řekl Samnus. „Jsem tu, abych se postaral, že nezmizíš někam se ženskými, až se debata trochu rozohní.“

Komark se zasmál. „Přijímám, Du’Ormiku. Máš slovo.“

Caedman se rozhlédl po místnosti. „Ptal jsem se, proč bychom měli bojovat každý sám. Jestli budeme bojovat sami za sebe a za svůj krb a klan jako dřív, rozpráší nás, pozabíjejí a naše rodiny si vezmou jako rukojmí.“

Ta představa se Keeganovi nelíbila.

Zeman Nuodirů praštil pohárem o zem. „Slyšel jsem dost. Právě kvůli takovým bláznům plení Liovard naše vesnice a vyhání naše lidi.“

„Když se spojíme,“ nabádal Caedman, „budeme se moct lépe bránit a možná získáme pro naši zemi i trvalý mír, který nám byl přislíben už před lety, když otcové a strýcové vyhnali Nimejce.“

Všichni v síni vyskočili na nohy, bušili do stolů a snažili se překřičet ostatní. Keegan jim nerozuměl, nedokázal říct, jestli s Caedmanem souhlasí, nebo ne. K vřavě se přidali i zemani. Komark řval něco o tom, že dluh eregotské krve byl stokrát splacen, Keegan se ale v rámusu přestal orientovat.

Najednou něco zaslechl, slabý zvuk, který ale rychle zesílil v pronikavé vytí. Muži zmlkli, protože stropní trámy se začaly otřásat. Oheň v krbu se třepotal a hrozilo, že zhasne, jak komínem fičel dolů vřeštící vítr. Keegan se rozhlédl, všechny ale uchvátil povyk, který se šířil síní. Znenadání něco zalomcovalo dveřmi. Rána zavibrovala Keeganovou hrudí. Židle se převracely a stoly sténaly, jak se válečníci otáčeli. Venku zavyl vlk.

Nad shromážděním se rozlehl šepot: „Hon!“

Keegan polkl. Po druhé dunivé ráně se dveře rozlétly a dovnitř vtrhli muži s nablýskanými zbraněmi v rukou. Všichni zírali s otevřenými ústy, když si vetřelci začali klestit cestu davem a odstrkovat stranou členy klanů. Keegan vyskočil na stůl, aby lépe viděl. Vetřelci se tyčili nad válečníky v síni a jejich bledé oči zíraly zpod helem ve tvaru vlčích hlav. Měli u sebe sekyry, kladiva z tmavého železa a široké štíty. Keegan je rázem poznal z příběhů, které mu vyprávěl otec.

Seveřané.

Keegan užasle zíral, pak ale vešel do síně další muž a Keeganovi se převrátil žaludek. Od hlavy k patě byl oděný do zbroje z černé oceli, a převyšoval dokonce i Seveřany. Keegan zaťal ruce v pěst. I jeho znal z příběhů. Kdekoli se objevil, umírali lidé. Klany mu říkaly Netvor.

Za obrem v oceli vstoupily dvě postavy. Muž měl štíhlou postavu a hubenou tvář s rysy, které by někteří mohli označit za ušlechtilé, a na sobě tolik pozlátka, že by pohřbilo i prince. Keeganovu pozornost ale upoutala žena vedle něj. Způsob, jakým se pohybovala, křivky pod jejími průsvitnými černými šaty, to všechno rozpalovalo jeho krev. Její pleť se třpytila jako mokré hedvábí. Nebyla to obyčejná žena. Po jejím příchodu se v síni rozhostilo nebezpečné ticho.

Muž se ženou kráčeli ruku v ruce za Netvorem středem síně a členové klanů jim ustupovali z cesty. Ti, kdo neuhnuli dostatečně rychle, byli sraženi stranou Seveřany. V tu chvíli Keegan pochopil, kdo ti lidé jsou. Muž musel být Erik Eviskin, vévoda z Liovardu. A to znamenalo, že ta žena je…

Čarodějnice. Sibyla, královna Temnoty.

Keegan se odvrátil, protože se ani na dálku neodvažoval pohlédnout jí do očí. Podpatky vévodových naleštěných bot klapaly na dláždění, dokud se s milenkou nezastavil před zemany.

„Eviskine.“ Komark Ragarson se ušklíbl. „Mírové schůzky se účastní jen eregotští patrioti.“

Vévoda sevřel v ruce zlatou hrušku meče. „Kdo se opovažuje říct, že nejsem patriot?“ Otočil se a na krku se mu zhoupl velký medailon. „Nejsem zeman jednoho z nejstarších klanů?“

Davem se neslo mumlání, nikdo se ale neodvažoval protestovat nahlas, dokonce ani Komark, třebaže si s ostatními náčelníky vyměnil zamračené pohledy. Keeganovi se scvrkl žaludek, když se davem protlačil kupředu Caedman.

„Já tě nazývám zrádcem, Eviskine,“ prohlásil Caedman. „Když se nikdo jiný neodvažuje.“

Vévoda se pousmál, jako by slyšel špatný vtip. „Jeviku, řekl bych, že máš dům prolezlý havětí.“

„Jsem svobodný muž Eregotu,“ řekl Caedman. „A označuju tě za zrádce. Zrádce této země, ve které jsi prolil krev a do níž jsi vnesl strach. Společností, ve které se zdržuješ, zrazuješ svůj lid. Zatímco ostatní pro svoji zemi bojovali a krváceli, ty ses převrátil na záda jako děvka a pustil jsi nepřítele dovnitř.“

Žena se zasmála. Keeganovi se zdálo, jako by se zastavil čas, slyšel totiž jen chladnou melodii jejího hlasu. Pak ale okamžik pominul. Odkašlal si do rukávu. V ústech cítil pachuť spálené mědi.

„No tak, Eriku,“ pravila. „Říkala jsem ti, že si nedají říct.“

Vévoda se otočil k pódiu a zavrtěl hlavou. „Byl bych vás zachránil. Pamatujte si to.“

Keegan s nepříjemným pocitem sledoval, jak vévoda s dámou odchází. Na prahu se zastavili a otočili se. Keegan očekával nějaká slova na rozloučenou, nějakou hrubou urážku. Místo toho čarodějnice hvízdla. Svíčky i oheň v krbu zhasly a v síni se rozhostila tma.

Od stěn se odrazil křik podtržený jekotem a mokrými údery, jak ocel roztínala maso. Nad Keeganovou hlavou problesklo zvláštní modré světlo. To, co ozářilo, připomínalo scénu z pekla. Neozbrojení příslušníci klanů používali v boji o život nohy od stolů a jídelní nože – cokoli, co našli – sekyry Seveřanů ale padaly jako cepy a sklízely úrodu, která zalévala podlahu krví. Ani ne tři kroky od něj setnul Seveřan válečníka. Keegan sáhl po noži u opasku, zabiják se ale obrátil jinam.

Samnus a Obert vedli družinu do řeže za Caedmanem. Keegan se chystal vyrazit za nimi, pak si ale vzpomněl na to, co mu velitel řekl těsně předtím, než vešli do hradu.

Bez ohledu na to, co se stane, musíš přežít, Keegane. Musíš vyprávět klanům o tom, co jsi tu viděl a slyšel, jinak jsme všichni ztraceni.

Keegan vyhledal očima Caedmana. Jeho kožený oděv potřísnila tmavá krev, jak odrážel útoky Seveřana holýma rukama. Potom dorazili Samnus a ostatní a strhli vetřelce k zemi. Keegan se usmál, pak se ale dav rozestoupil, jako by ho roztáhly neviditelné provázky, a Keeganovi se hruď naplnila hrůzou.

Blížil se Netvor.


AUTOR: JON SPRUNK

Jon SprunkNarodil se a žije v Pensylvánii se svou ženou a synem. Pokud zrovna nepíše, rád cestuje nebo se zabývá sbíráním středověké a starověké výzbroje. A kromě toho – na Američana trochu netypicky – holduje evropskému fotbalu.

Trilogie Shadow (Shadow’s Son, Shadow’s Lure a Shadow’s Master) vznikla v rozmezí pouhých tří let 2010 – 2012 a okamžitě autora katapultovala mezi nové hvězdy současné fantasy. Sprunk nabízí přesně to, co fanoušci žánru zbožňují: silného, nekompromisního hrdinu a temný drsný svět, v němž se dotyčný umí pohybovat jako málokdo jiný. Pokud holdujete naturalistické akci, zběsilému tempu a propracovaným fantasy kulisám, budete – v tom dobrém slova smyslu – ztraceni.

Za informace, obálku a ukázku knihy a informaci o autorovi děkujeme FantomPrint.cz

Redakce

Společné články redaktorů Knižního vesmíru.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

13 − 3 =

CommentLuv badge