Agentura: Lovci lebek – 6.část

Šestá část Lovců lebek je tady! Již tradičně na konci článku najdete hlasování o dalším pokračování povídky.

Agentura

Haley stále spala – klidně a pokojně. Skutečnost, že ji neprobrala ani tak hlasitá výměna názorů, která před chvílí proběhla v obýváku, naznačovala, že její spánek nebyl úplně přirozeného charakteru. Theresa jí musela něco dát.

Pro Nialla to byl jen další důvod k obavám. Jakoby ho vážnost situace už tak dost nedrtila, nesnesitelná váha na jeho ramenou, která hrozila, že ho každou chvíli zlomí, ještě nabyla na síle. Nepomohl povolit, nemohl se jí poddat. Ještě ne. Haley ho potřebovala. A on byl ochotný udělat, cokoli bude v jeho silách, aby ji nezklamal. Aby ji zachránil. I kdyby to mělo znamenat oprášit staré známosti.

Vyklouzl z jejího pokoje a ze zvyku za sebou tiše zavřel. Nechtělo se mu ji nechávat samotnou, ale nemohl ztrácet čas. Jestli měla Theresa pravdu, byla pro Haley každý vteřina drahá. Navíc to musel udělat dřív, než ztratí odhodlání. Když se před roky, těsně po smrti Haleyna otce, rozhodl z Agentury odejít, vytrhnout se z jejich spárů ho stálo hodně úsilí. A přestože Valetta měl nejspíš pravdu a Niall se z jejich vlivu nikdy úplně nevymanil, teď byl přinejmenším svým vlastním pánem. Už se nemusel podílet na jejich špinavostech a zvrácenostech, už o nich ani nemusel nic vědět.

Agentura to ale nikdy nevzdala. Byl jeden z jejich nejlepších agentů, a přestože odchod si nakonec vydobyl, nikdy se ho tak úplně nevzdali. Neustále se po něm sápali, hledali příležitosti, znovu se ho k sobě snažili strhnout. Niall odolával, protože si od nich udržoval odstup. Kromě práce na kontraktech, která mu platila nájem, utnul veškeré kontakty. Odřízl je ze svého života, pečlivě a precizně, jako kdyby byli končetina napadená nekrózou, která hrozila, že nakazí celé tělo.

Teď je musel pozvat zpátky.

Bylo to nebezpečné a ani za mák se mu to nelíbilo, ale neměl na výběr. Tím, že to bude odkládat, na situaci nic nezmění.

Popadl svůj kabát a klíče a bez dalšího otálení se vydal na cestu.

S trochou štěstí se vrátí dřív, než se Haley probudí, a přinese jí dobré zprávy.

***

Když se Kindra Fanning po pětiminutovém neúnavném klepání konečně uráčila otevřít dveře, stále na sobě měla pyžamo. Měla za sebou dlouhou noc, kdy se s ostatními vědci Agentury hodiny marně snažila uklidnit rozzuřeného Minotaura, aby na něm mohli provést patřičné testy. Odnesla si to naraženými žebry, nespočtem modřin a rozseknutým obočím. Na návštěvy neměla náladu.

Jakmile ale spatřila mírně zarostlého, leč nesporně pohledného muže, který ji stál na prahu, ranní mrzutost ji rázem přešla. Okamžitě stála v pozoru, ignorujíc bolest, která se jí při tom prohnala bokem. Kdyby dokázala zvednout ruku, nejspíš by i zasalutovala. „Kapitáne Kelly.“

„Nialle stačí,“ opravil ji muž s nahořklým úšklebkem. Tmavé vlasy, které mu spadaly už téměř na ramena, mu v neposedných vlnách lemovaly obličej a zjemňovaly jeho jinak tvrdé rysy. „Už nejsem tvůj nadřízený.“

O tom nebylo sporu. Jejich tým se po smrti Pabla Olivera rozpadl, Niall odešel a Michael Valetta ho nedlouho poté následoval. Zůstala v Agentuře sama. Věřila, že s jejich pomocí dokáže něco změnit. Niall to tak neviděl, nedokázal pochopit, o co se Kindra snažila, a jejich vztahy ochladly.

Proto ji jeho návštěva tolik udivovala.

„Můžu dál?“ zeptal se, jakoby k ní takhle zaskakoval co chvíle. Vypadal vyčerpaně a stále nesl známky posledního boje. To nebylo zase tak neobvyklé, ne s jejich povoláním. V jeho hnědých očích se ale zračilo něco neznámého, něco temného a tíživého. Neměla z toho dobrý pocit.

Uhnula a pustila ho dál.

„Dáš si kávu?“ houkla na něj, když zamířila kuchyně. Potřebovala se probrat. On zůstal stát v obýváku, rozhlížel se kolem, jakoby to tam ještě nikdy neviděl. Nebo se spíš jen snažil určit, jestli se od jeho poslední návštěvy něco změnilo. Byla si dost jistá, že ne.

„Černou se…“

„Dvěma cukry,“ dokončila za něj. „Jo, já vím. Pamatuju si to.“

Když mu o pár minut později podávala hrnek s kouřící tekutinou, ještě pořád se napůl usmíval. Zapomněl, jak si její přítomnost kdysi užíval. Vždycky byla světlo v jejich temnotě.

Nedokázal si pomoc a přejel ji hodnotícím pohledem. Když ji potkal poprvé, byla to jen malá, vyplašená holka, přítěž. Nebyla bojovnice jako zbytek z nich, Agentura si ji vybrala pro její závratný intelekt. Ve dvaceti se mohla chlubit tituly ze tří různých vysokých škol, plynule ovládala několik jazyků a vědomostmi převyšovala půlku Agentury dohromady. Byla nesporným přínosem pro Niallův tým, ale rovněž jejich slabinou. Neustále na ni museli dohlížet.

Když Kindru viděl teď, téměř ji nepoznával. Ta zakřiknutá šprtka, kterou mu před pěti lety vnutili, byla nadobro pryč. Na jejím místě se teď hrdě tyčila mladá, schopná žena. Dětské rysy její tváře se mírně pozměnily, přesunuly. Přidaly jí na kráse. Medově zlaté vlasy měla mnohem delší, než si pamatoval – teď jí až do poloviny zad. Její jasně modré oči sice stále zářily inteligencí, ale veškerá naivita a nevinnost byly pryč. Teď tam byly jen odhodlání, podezíravost a spousta zkušeností, možná i mírná zatvrzelost. Po jejím všudypřítomném, rozpačitém úsměvu už nebylo ani památky. Jakoby si zažila příliš mnoho a to ji nenávratně změnilo. Na sobě měla jen krátké šortky a tílko, které odhadovaly její štíhlé, pružné tělo s křivkami na všech správných místech. Neměla se za co stydět.

„Vypadáš dobře,“ konstatoval Niall nakonec a znělo to podezřele moc jako pochvala. Nanejvýš ho potěšilo, že její ruce – na rozdíl od Valettových – nenesly žádné stopy vpichů. Aspoň v něčem ho poslechla. „Už nejsi tak vychrtlá. Nabrala jsi nějaké svaly. Začala jsi posilovat?“

Pokrčila rameny, jakoby vůbec o nic nešlo, ale v jejím hlase zaznívaly výčitky. Zřejmě mu jeho odchod ještě pořád úplně neodpustila. „Už mě nebavilo spoléhat se na jiné, že mě přijdou zachránit. Jednou bych se taky nemusela dočkat.“

„Pořád se zlobíš?“

„Proč jsi přišel, Nialle?“ zeptala se, místo aby mu odpověděla. Jejich poslední setkání neproběhlo zrovna nejlépe, nerozešli se v dobrém. Ani jeden z nich se to nepokusil napravit. Nevěděla, co si po takové době odcizení o jeho nečekané návštěvě myslet. „Neviděli jsme se skoro rok a nezdálo se, že by ti to vadilo. Co ta náhlá změna názoru? Co po mně chceš?“

Její otázka přišla příliš brzy.

Zaťal pěsti, jak vnitřně bojoval, aby ta slova ze sebe vůbec dostal. Bylo to ještě příliš čerstvé, aby o tom dokázal mluvit, ale neměl na výběr. Potřeboval ji.

„Jde o Haley,“ hlesl nakonec. Zněl zlomeně. Takového ho Kindra neznala. Vylekalo ji to.

„Co je s ní? Je v pořádku?“

„Ne, ten nádor se vrátil. Ona… Musíš mi pomoct. Musíš ji zachránit.“


Hlasování

Pomůže Kindra Niallovi?

  • Ano (71%, 27 Votes)
  • Ne (29%, 11 Votes)

Total Voters: 38

Nahrávání ... Nahrávání ...

Lucie Adamová

Mladá spisovatelka, která se příliš často nechává unášet na vlnách fantazie a má sklony zapomínat na realitu.

„If I had a dollar for every time I’ve felt more emotions towards a fictional character than I do towards people I know in real life, I would probably have enough money to pay for the psychiatric help I obviously need.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

four × 4 =

CommentLuv badge