KNIŽNÍ RECENZE: Proroci z fjordu Věčnosti

Knihy Knižní recenze Novinky

Fascinující historický román o střetu evropského a grónského pohledu na svět.

Proroci z fjordu Věčnosti

Název: Proroci z fjordu Věčnosti
Autor: Kim Leine
Počet stran: 534
Nakladatel: Host
Rok vydání: 2015
ISBN: 978-80-7491-416-4
Klíčová slova: historie – Grónsko – 18. století – náboženství – misie – kolonie – střet civilizací

Z anotace románu Proroci z fjordu Věčnosti má čtenář šanci nabýt dojmu, že se začte do historického románu plného střetů grónské kultury domorodců s dánskými kolonizátory. Ono tomu tak do jisté míry je. Kniha ale obsahuje mnohem víc textu, popisných pasáží a zápletek, jejichž rozpletení může běžnému konzumentovi zabrat více času než obvykle. Alespoň u mne tomu tak bylo.

První stránky románu seznamují s mladíkem Mortenem Pedersenem, který má nastoupit do semináře a stát se knězem, podle přání svého otce. Mladíka však studie tohoto oboru příliš nezajímají a je fascinován lékařskými přednáškami a pitvami. Zároveň též zvládá plést hlavu dceři své bytné, s níž se dokonce zasnoubí, ale po čase neváhá svůj slib zrušit, jakmile se mu naskytne šance odplout do dánské kolonie v Grónsku, aby zde šířil víru mezi domorodci.

~ … ~

Když Morten Pedersen přijíždí 1. června 1782, deset dní po svých dvacátých šestých narozeninách, do Kodaně, je zataženo a sychravo. Sedí, naklání se ve člunu a ohlíží se na les stěžňů na obzoru. Je půl sedmé ráno. Byl vzhůru celou noc a bez přestání chodil po palubě obchodní lodě plující z Christianie. Námořníky rozčiloval a překážel jim. Když vyskočí na přístavní molo před budovou Celnice, je jeho oblečení provlhlé od mlhy, která jako zátka ucpává úžinu Oresund. Cítí, že je trochu nastydlý, a ví, že brzy začne kašlat, ale nebere si to tolik k srdci. Jeho tělo je dobře stavěné. Přežil jako jediný syn z houfu sourozenců, díky čemuž sám sebe považuje za člověka, který zvládne vše. Navíc je přesvědčený fatalista. Cesta lodí trvala tři dny. Během plavby hodně foukalo, ale mořskou nemoc nedostal. Cítí, že svou první námořní plavbu zvládl jako muž, a od posádky očekával nějaký projev uznání nebo alespoň stisk ruky a pár slov na rozloučenou. Představoval si, jak si šeptají o statném norském mladíkovi, který si nenechá nic líbit. Ale oni jen beze slova vyloží jeho truhlu na pevninu a ponechají ho jeho osudu. Za ním přirážejí k přístavišti další čluny. Na molo vyskakují postavy, v ranním světle lépe viditelné, a táhnou za sebou své vaky a truhly.

~ … ~

Po příjezdu do kolonie Sukkertropen však zjišťuje, že jeho poslání nebude rozhodně žádný med. Jeho farníci jsou ztvrdlí životem v nehostinné zemi a obracení domorodců na křesťanskou víru ztěžuje fakt, že se mezi nimi objevili samozvaní kazatelé, rodilý Gróňan Habakuk s manželkou Marií Magdalenou, která má vizionářské sny. Brzy začne procitat ze své naivity, s níž se na nový úkol bezhlavě vrhl. Tvrdý život ve zpustlé krajině jej postupně připravuje o jeho mladický zápal a setkání s životní realitou v kolonii z něj postupně činí trosku, fyzicky i duševně.

~ … ~

Můj drahý Bertele, řekne. Jsme dnes přátelé?
Katecheta plivne na kamna. Ale jsou studená, očekávané zaprskání nenastane. Slina sjede dolů a skápne na podlahu.
Morten polkne. Buď tak laskav a pomoz mi s oblékáním.
Katecheta se na něj zamračeně podívá, ale opatrně sejme sutanu z háčku a vyčkává. Morten najde na prádelní šňůře dlouhé zažloutlé spodky a sáhne na ně, aby zjistil, zda jsou suché. Nejsou. Natáhne si je, potom najde ošoupaný ovčí svetr, vlněné ponožky a vše si obleče. Poskakuje nejprve po jedné noze, potom po druhé. Bertel drží sutanu v náručí, hledí na něj rybíma očima. Koutky úst má protažené. Morten si navlékne sutanu. Je suchá a teplá, zaplaťpánbůh. Malý démoni chladu vyrazí z jeho těla a on se zachvěje. Žaludek už je klidnější. Otočí se, zachytí Bertelův pohled a vidí jakýsi odraz vlastní přeměny, kterou právě prošel. Nyní je knězem.
Límec, pronese. Je naškrobený?
Bertel sundá z jedné police krabici, vytáhne z ní límec a opatrně ho drží mezi rukama, jako by byl z křehkého skla. Morten si límec vezme a sáhne si, jestli je škrob suchý. Z límce se snese pár vloček bramborového škrobu. Dost suchý, zhodnotí. Potom si ho připne kolem krku, točí s ním dokola, dokud se knoflík nedostane na zátylek. Nakonec si otře lepkavou směsici z prstů.
Můj krucifix.
Bertel najde mosazný kříž a drží ho před sebou, řetěz napnutý mezi rukama. Morten se skloní, vsune hlavu do připraveného řetězu, zaznamená uklidňující tíhu kříže na hrudi. Na závěr si obuje střevíce. A konečně Písmo svaté a Pontoppidanovy zápisky, jež visí na šňůře hřbetem vzhůru, aby zůstaly suché.
Je připraven. Katecheta stojí s prázdnýma rukama, napjatě Mortena pozoruje, jako kdyby v něm pohled na kněze v plném ornátu probouzel nějaké pocity, které Morten nedokáže odhalit.

~ … ~

Leinova hlavní postava misionáře Falcka není zrovna příklad hlavního hrdiny, s nímž by se čtenář snadno ztotožnil. Mě osobně nepřišel ani zdaleka sympatický, což zapříčinilo i celkový pohled na knihu, kterou jsem se prokousávala s velkou námahou. Teprve dobře za polovinou začínal příběh nabírat zajímavější obrátky, ačkoliv některá intermezza a skoky z minulosti do budoucnosti a zpět mi připadaly trochu zmatené a k pochopení nebo lepšímu pochopení celého příběhu zrovna nepřispívaly. Obecně mám z knihy spíše neutrální dojem. Historické romány si vybírám jen výjimečně a zejména díky zajímavé zápletce, která slibuje víc, než jen klasické intriky v rámci rodinného či vládnoucího klanu apod. Tenhle požadavek Proroci naprosto splňují. Věřím, že své čtenáře kniha má a bude je i dále nacházet, o čemž svědčí i nadšené recenze v médiích a ocenění Cenou Severské rady za literaturu v roce 2013.

Zdroje informací a obrázků: Host Brno

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge