ROZHOVOR: Kody Keplinger probírá svou dráhu spisovatelky

Kody Keplinger je americká autorka, která udělala díru do zahraničního knižního světa svou debutovou knihou The DUFF. Do češtiny bohužel nebyla přeložena ani jedna z jejích knih, to vám ovšem nebrání v tom, abyste nějaké její dílko nezkusili. Knihy totiž nemají zase tolik těžkou angličtinu. Pro všechny fanoušky tu máme překlad jednoho jejího rozhovoru.

Mohla bys nám povědět 5 náhodných věcí o sobě?

  1. Můj první pes se jmenoval Browser, protože když jsem ho dostala (bylo mi 8), tak jsem zbožňovala Super Mario Brothers.
  2. Už od malička mě fascinují lvi. Mým největším snem v životě je vidět lva z naprosté blízkosti v divočině.
  3. Když jsem byla na druhém stupni základní školy a pak na střední, napsala jsem spoustu fanfikcí na Harryho Pottera, Buffy, přemožitelka upírů a InuYasha [manga].
  4. Vlastním šestnáct párů Conversek, všechny mají jinou barvu a vzor. Dokonce mám i nějaké, které jsem ještě nikdy neměla na sobě.
  5. Mojí vysněnou prací by bylo psát pro televizní seriál Josse Whedona.

The DUFFPověz nám o tvé cestě stát se spisovatelkou.

Vyprávěla jsem příběhy, ještě než jsem vůbec byla schopna je napsat. Když jsem byla malá, sedávala jsem v mámině pracovně a hrála si s jejím psacím strojem, náhodně jsem mačkala jednotlivá písmenka a říkala jsem ji, co jsem si myslela, že píšu. Jak jsem vyrůstala, ty příběhy se stávaly delšími a delšími. Když mi bylo dvanáct, prakticky neustále jsem jen psala – jak originální příběhy, tak fanfikce. Všechno to pochopitelně bylo strašné, ale mě to i tak hrozně bavilo, psát šílené příběhy ve stylu telenovel. Když jsem byla na střední, začala jsem ve svém psaní trochu vážněji přemýšlet nad zápletkou a postavami. Ale i tak jsem stále neměla nejmenší potuchy, že to se svým psaním někam dotáhnu. Jen mě to prostě bavilo. Avšak během mého posledního roku na střední jsem napsala první verzi The DUFF. Poté, co to několik lidí četlo, na mě začali tlačit, abych se snažila to vydat, a tak jsem se rozhodla, že si najdu literárního agenta, přestože jsem raději příliš nedoufala. Pak už to byla jedna velká smršť. Našla jsem agenta a jen o několik měsíců později jsem měla smlouvu na první knihu. Už je tomu čtyři roky a já tomu stále nemůžu uvěřit.

Kde bereš svoje nápady na realistické avšak neobvyklé příběhy?

Všude. Upřímně, nikdy nevím, co mě zrovna inspiruje pro můj další příběh. A není to, že každý příběh má jen jeden zdroj inspirace – většina mých příběhů je kombinací nejrůznějších myšlenek a témat, které čerpám z různých zkušeností. Písničky mě třeba inspirují k některým nápadům, nebo také rozhovory s přáteli. Vážně, inspirace může přijít odkudkoliv.

Co je tou nejdůležitější věcí, kterou potřebuješ vědět o svých protagonistech?

Možná to bude znít jako podvádění to takhle říct, protože to je docela důležité, ale je to jejich charakter. Vím, že si pod tím můžete představit velkou spoustu věcí, ale všechno to je důležité. Potřebuju vědět, jestli jsou přímočaří nebo uzavření, jestli jsou středem pozornosti nebo samotáři, upjatí nebo volnomyšlenkářští, nebo někde mezi tím vším. Taky mám ráda, když o nich vím věci, které se mohou zdát být poněkud povrchními, ale pro mě jsou důležité – jako například, u každé mé hlavní postavy znám jejich oblíbené kapely, knihy nebo seriály. Mě tyhle detaily, a to, jak se vážou k vypravěči příběhu, mohou povědět hrozně moc.

Změnil se tvůj psací proces během psaní druhé a třetí knihy?

Rozhodně. Nikdy jsem neměla ani v nejmenším ve zvyku si plánovat děj dopředu. Teď, když pro mě existují uzávěrky, se to změnilo. A každopádně si myslím, že je to poznat i na mém psaní, které se zlepšilo. Přesto nejsem přespříliš systematická – nechávám si hodně volného prostoru – ale vždycky vím, kam můj příběh směřuje. Když jsem psala The DUFF, neměla jsem ani nejmenší ponětí, kam celý příběh povede.

Proč tě přitahují příběhy, které píšeš?

Postavy. Napadá mě spousta zápletek, které pak nikdy nenapíšu, ale příběhy, jaké nakonec napíšu, jsou ty, které mají v mé hlavě nejsilnější postavy. Mám ráda komplikované, zajímavé postavy, co vedou neuspořádaný život. A jakmile se pak jednou jejich hlas dostane do mé hlavy, je pro mě těžké nad nimi přestat přemýšlet.

A Midsummers NightmareCo bylo tou nejtvrdší kritikou, kterou jsi jako autorka obdržela?

Nad tímto jsem musela přemýšlet, ale myslím, že ta nejtvrdší kritika, co jsem obdržela, byla zároveň ta, co mi pomohla nejvíce. Dostala jsem ji od Phoebe North, která je teď mojí velice dobrou kamarádkou a taktéž autorkou. V její recenzi na The DUFF – která byla z větší části pozitivní – mě kritizovala za až příliš „uhlazený“ konec. Zpočátku jsem tomu příliš nerozuměla – co je špatného na uspořádaném konci? Ale když jsem se nad tím pozorněji zamyslela, začalo to dávat smysl. Život není uspořádaný. Příběhy vždy nekončí perfektně. Bylo pro mě v mnohém nesnadné najít si tu rovnováhu mezi svou touhou pro šťastné konce a myšlenkou volného, realistického konce. Chvíli mi to trvalo. Ale nakonec mi to hodně pomohlo při korekturách na A Midsummer’s Nightmare. Původní konec byl až příliš uhlazený. Líbí se mi ten volný, tak trochu otevřený, avšak šťastný konec, který teď má. Ze začátku to pro mě byla těžká kritika, ale teď je to jedna z věcí, nad níž myslím při psaní každého příběhu. Děkuji, Phoebe!

Vím, že se to může zdát jako zvláštní volba pro tu „nejtvrdší“ kritiku, ale pro mě ty nejhorší kritiky, jsou ty, o kterých víte, že jsou pravdivé, protože to znamená, že se nad sebou musíte opravdu zamyslet a pracovat na sobě a na svém umění. Pro mě kritiky typu „Bylo to hrozné“ nebo „Je to odpad!“ jsou mnohem lépe stravitelné, protože můžu jednoduše říci „že tahle kniha nebyla pro tohohle čtenáře.“ Ale chytrá, odůvodněná a konstruktivní kritika – to už je druhá věc. Ale je to zároveň jeden z nejlepších způsobů, jak poznat svoje silné a slabé stránky jako spisovatelka.

Co bylo naopak největší pochvalou?

Napsalo mi několik maminek, že četlo mojí knihu a že se nemůžou dočkat, až si to přečtou jejich dcery, až trochu povyrostou. To pro mě hodně znamenalo. Když se zamyslím nad knihami, které se mnou sdílela moje máma – knihy, co mi dala a řekla „Hej, tohle si musíš přečíst,“ většina těchto knih stále patří mezi mé nejoblíbenější. Takže tahle pochvala pro mě byla hodně osobní a emotivní.

Jmenuj jednu věc, kterou si přeješ, abys věděla, když jsi začala psát svoje knihy.

Elizabeth Scott mi dala jednu úžasnou radu, krátce poté co se rozhodlo, že bude The DUFF vydána a myslím, že každý spisovatel by měl toto vědět, než začne publikovat a v určitém směru bych si přála, abych to věděla dříve. Řekla, že „psaní je umění, ale publikování je byznys.“ Občas je těžké skloubit tyhle dvě ideje, ale myslím si, že je důležité mít to na paměti.

Shut OutJak přistupuješ k psaní záporných postav?

Tohle byla pro mě těžká otázka, protože jsem si nebyla jistá, jestli některá z mých knih má nějakou vyloženě zápornou postavu. Ale čím víc jsem nad tím uvažovala, uvědomila jsem si, že mají – jen jsem nad nimi takto neuvažovala, když jsem je psala. A to si myslím, že je vcelku můj přístup. Píšu je stejným způsobem, jako jakoukoliv jinou postavu. Chovám se k nim jako k postavám, ne k záporákům. Mě osobně tohle pomáhá je vykreslit realisticky v reálném prostředí. Protože ve skutečném životě, ti záporáci nemusejí vždy být jen zlí nebo dobří. Stejně jako hlavní hrdinové.

Co je snazší napsat: První řádek nebo poslední?

První. Což o lecčem vypovídá, protože pro mě je první řádek jak zábavné psát, tak hrozně obtížné. Ale s každým mým posledním řádkem jsem se hrozně natrápila. Najít dokonalý způsob, jak zakončit příběh, je těžké!

Jaká je tvoje oblíbená kapitola nebo scéna, kterou jsi nedávno napsala?

Příští rok vychází u nakladatelství Scholastic moje první kniha zaměřena na čtenáře na druhém stupni, která se jmenuje The Swift Boys & Me. Je tam scéna, kdy vypravěčka, dvanáctiletá holka, vede konverzaci se svojí postarší sousedkou na téma dospívání. Tahle scéna nebyla prvotně v plánu, původně jsem ani nezamýšlela z oné sousedky udělat důležitou postavu, ale myslím si, že ta scéna je jedním z mých nejoblíbenějších malých okamžiků, jaký jsem kdy napsala. Ani pořádně nevím proč, ale jsem na ni hrozně pyšná.

Kterou YA knihu by sis přála mít, když jsi byla teenager?

Možná je to proto, že jsem ji četla nedávno, ale Eleanor & Park od Rainbow Rowell. Tuhle knihu jsem si opravdu hrozně moc zamilovala a tak hrozně moc bych si přála tuhle knížku číst tak před pěti lety – když mi bylo zhruba sedmnáct. Myslím, že by byla nejoblíbenější knihou sedmnáctileté Kody, nejvíc asi kvůli Eleanor.

Máš věci, které nutně potřebuješ k psaní? (např. káva, sladký, hudba?)

Dietní nebo Cherry Colu, sladkého a mazlivého Německého ovčáka ležícího na sedačce vedle mě a opakování Teroie velkého třesku nebo Přátelé běžící na pozadí.

Na čem momentálně pracuješ?

Právě jsem dokončila finální korektury na mém debutu pro mladší čtenáře, The Swift Boys & Me, z čehož jsem opravdu hodně nadšená a natěšená, aby si čtenáři tuto knihu přečetli. Psát tuhle knihu byla pro mě skvělá zkušenost. Možná i ta nejlepší.

Bonusová otázka! Byla bys raději knihou nebo počítačem?

Knihou. Knihy přežívají nejednu generaci. Počítače (přestože miluji ten svůj) mají tendenci umřít hned po několika letech.

Zdroj informací a obrázků: Hypable.com

Jana Buchtová

Upovídaná zrzka, která se vůbec necítí na 26! A která tráví až příliš mnoho času poleháváním v posteli s knížkou v ruce. “But for my own part, if a book is well written, I always find it too short.” ― Jane Austen

2 thoughts on “ROZHOVOR: Kody Keplinger probírá svou dráhu spisovatelky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

5 × two =

CommentLuv badge