KNIŽNÍ RECENZE: Vesaliovo tajemství

Záhady, intriky a nečekané zvraty tkají předivo napínavého příběhu s překvapivým rozuzlením.

vesaliovo-tajemstviNázev: Vesaliovo tajemství
Autor: Jordi Llobregat
Počet stran: 463
Nakladatel: Host
Rok vydání: 2016
ISBN: 978-80-7491-542-0
Klíčová slova: Barcelona – 19. století – vraždy – lékařské pokusy – krimi – záhady – tajemství

Na tuto knihu jsem se těšila z jarního edičního plánu nakladatelství Host asi nejvíc. Recenze hovořily o strhujícím a fascinujícím románu, který se bude líbit hlavně čtenářům Stínu větru od Carlose Ruize Zafóna. Stín větru je mou zatím nejoblíbenější knihou, takže očekávání byla opravdu vysoká.

Vesaliovo tajemství je prvotinou španělského autora Jordi Llobregata. Ten sice píše už od dvanácti let a jeho povídky vyšly v několika antologiích, ale na vydání románu si počkal až do středních let. Nevím, jak dlouho na něm pracoval, ale myslím, že inspirace Ruizem Zafónem je víc než zjevná. Překlady Stínu větru se prodaly do 40 zemí, Llobregatova první kniha zatím „jen“ do osmnácti. Lze z toho usuzovat, že tajemná a krásná Barcelona stále láká čtenáře do svých temných zákoutí, kde mohou najít příběhy plné vášní, záhad a nečekaných dějových zvratů.

A přesně takový Vesaliovo tajemství nabízí. Seznamujeme se v něm s mladým a nadějným vědcem, Danielem Amatem, který na univerzitě v Oxfordu právě získal místo, je zasnouben s dcerou svého mentora a snaží se ze všech sil zapomenout na minulost. To se mu však daří jen do té doby, než jej zastihne telegram o smrti jeho otce. Vrací se do rodné Barcelony, aby jej pohřbil a zároveň se i nevědomky postavil záhadě, která násilně odkryje nejen jeho zapomenuté vzpomínky, ale také spletitý kriminální případ.

~ … ~

Vidal zamlaskal a naklonil hlavu podivně na stranu.
„Ach! To nesete těžké břímě. Je zvláštní, že nejvíc nás zraňují naši nejbližší. Ale otce má člověk jenom jednoho. Musíte být šťastný, pane Amate. Vy jste měl alespoň to štěstí, že jste ho znal, i když jste ho nenáviděl. Můj otec byl nevzdělaný rybář a mě zavrhl, sotva jsem se narodil, a opustil mě i matku. Nikdy jsem o něm neslyšel, ale nemám mu to za zlé… pokuste se o to také.“ Znovu se uvelebil v křesle. „Ztratit milovnou osobu dvakrát není úplně běžné, upřímnou soustrast pro vaši dvojí ztrátu. Doktor byl dobrý člověk.“
Daniel přikývl, nevěděl, co říct.
„A teď proč jsme tu,“ vmísil se Fleixa. „Máme podezření, že jeho smrt nebyla pouhá nehoda. Možná byste nám mohl pomoct.“
Vidal zabafal z doutníku, pak odpověděl.
„Samozřejmě že to nebyla nehoda.“
Daniel se opřel rukama o stůl.
„Takže…“ dotíral Fleixa.
„Doktor doplatil na svoji troufalost. Dostal ho Černej pes.“
Vidal si plivl do dlaně a potom jí začal kolébat ve vzduchu před obličejem a šeptat nějaká slova v romštině. Muži potichu mručeli.
„Černej pes?“ zeptali se jednohlasně Daniel a Fleixa.
„Jeho jméno se nesmí vyslovit nahlas. Všichni z Barcelonety by vám o tom mohli vyprávět svoje, kdyby se nebáli. Je to dávná kletba. Černej pes je zatracená duše, napůl pes, napůl přízrak. Říká se, že sám Lucifer ho jmenoval hlídačem pekelné brány. Každých sto jedenáct let ho jeho pán osvobodí. Za nocí, kdy není vidět měsíc, se vynořuje z mořských vln, aby nasytil svoji černou duši. Samotná jeho přítomnost ohlašuje smrt, nic ho nezastaví. Nic neutiší jeho hlad. Je to netvor se žhnoucíma očima a obrovskou tlamou, ze které šlehají plameny. Hledá duše, aby se nažral.“

~ … ~

Píše se rok 1888 a zbývá dvacet dní do Světové výstavy. Ve městě se právě uvádí do chodu nová elektrárna, která má ulice zásobovat světlem a elektřinou. Během její dostavby se ale v nádržích kolem začínají objevovat mrtvá zohavená těla mladých dívek. Záhadu se snaží rozluštit ztroskotaný novinář a opilec Bernat Fleixa, jemuž se zanedlouho stane Amat spojencem. Jejich detektivní trojici doplňuje mladý a nadaný student Pau Gilbert, který má těsně před závěrečnými zkouškami na lékařské fakultě.

Společně odhalují temnou a děsivou historii pacienta ústavu Nueva Belén, doktora Frederica Homse, který přišel o rozum po smrti manželky, pro kterou nedokázal nalézt uzdravující lék. Pátrání je zavádí do temného podzemního kanálového systému Barcelony, skryté knihovny doktora Homse i k ruinám Danielova rodného domu, který lehl popelem při tragické nehodě před sedmi lety. Záhy objevují, že klíčem k celé záhadě by mohla být tajemná osmá kniha anatomického rukopisu slavného učence Vesalia, která však podle všeho nikdy nebyla napsána…

~ … ~

Světlo na okamžik ozářilo zeď. Cosi upoutalo Pauovu pozornost. Zvedl lampu nad hlavu a úžasem málem zavrávoral. Všechny čtyři stěny byly odshora dolů popsané jedinou větou. Přečetl ji nahlas: Vivitur ingenio, caetera mortis erunt. Natáhl ruku a prsty přejel po řádcích. Homs používal uhlíky místo tužky. Písmo bylo někde skoro nečitelné. Co to znamená? Mělo to něco společného s těmi vraždami? Nebo to byl jednoduše výplod choré mysli? Pau položil lampu na stůl, vytáhl sešit a větu si opsal. Tímhle se bude zabývat až potom.
Připomněl si, proč tam je, a zamířil ke skříni, jedinému místu, kam by se dala uložit nějaká kniha. Skla dvířek byla zaprášená a skoro skrz ně nebylo vidět. Potlačil nervozitu, vzal za úchytku a zatáhl za ni. Na první polici našel několik učebnic lékařství a pár studií o choleře. Jedna z knih přitáhla jeho pozornost. De dignotione ex insomniis libellus. O diagnóze snů, přeložil v duchu. To bylo známé dílo Galéna z Pergamu. K čemu Homsovi ta kniha byla? Chystal se ji prozkoumat, vtom utkvěl očima na jiné, ledabyle položené na horní polici.
Jako jediná neměla na hřbetě titul. Klidně to mohl být obyčejný sešit. Třesoucíma se rukama ji vytáhl z knihovny, položil na stůl a otevřel.
Listy mu zašustily v prstech. Světlo lampy dopadlo na fantastické rytiny rozporcovaných těl, orgánů a koster proložené rozsáhlými pasážemi v latině a řečtině. Fascinovaně zíral na syrovou krásu díla. Nalistoval první stranu a přečetl latinský titul De humani corporis fabrica od Andrease Vesalia.
Vtom venku cosi zapraskalo.

~ … ~

Kniha je velmi čtivá, příběh se každou stránkou neustále posunuje dál, o dějové obraty a momenty překvapení v něm není nouze. Na můj vkus jsou ale některé zvraty až „příliš nečekané“ a místy i mírně přitažené za vlasy, že čtenáře dokonce i předem napadnou, ačkoliv si třeba řekne: „Ale to přece ne…“ Možná jsem jen přespříliš věrným fanouškem tolik zmiňovaného Stínu větru, který je pro mne dílem stejně nepřekonaným, jako Ecovo Jméno růže.

Kdybych byla Ruiz Zafónovým románem ještě nepolíbená, pravděpodobně by na mě Vesaliovo tajemství udělalo větší dojem a třeba by první místo na mém žebříčku zaujalo právě ono. Každopádně kniha stojí za přečtení, o tom není pochyb. A těm, kdo jejího předchůdce nečetli, ji doporučuji s ohledem na výše řečené o to více. Vždyť jestli existuje město, které dokáže přitahovat už jen skrze vyprávění a nesčetné příběhy v knihách, pak je to právě Barcelona.

P. S. Určitě si projděte stránky věnované Vesaliově tajemství. Jejich tvůrci si na nich dali záležet a dají se na nich najít spousty zajímavých informací, jak o knize, tak i reáliích, historii a městě samotném. 

Zdroje informací a obrázků: Host Brno

Lucie Koníčková

Knihožrout. Pedant a věčný kritik. Milovnice zvířat, individuálních sportů, turistických map a zavilý plánovač zážitkově nabitých dovolených. „Knihy jsou branami do lepších světů.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

four × one =

CommentLuv badge

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.