KNIŽNÍ RECENZE: Píseň krve

Úvodní díl epické fantasy trilogie, která dokáže zlákat i ty, jimž dosud byly tyto žánry vzdálené.

PisenKrveNázev: Píseň krve (Stín krkavce: Kniha první)
Autor: Anthony Ryan
Počet stran: 624
Nakladatel: Host
Rok vydání: 2014
ISBN 978-80-7491-173-6
Série: Stín krkavce #1
Klíčová slova: fantasy – historie – výcvik – bratrství – přátelství – akce – intriky

Nejsem zavilý fanoušek knih z řad tematiky fantasy nebo sci-fi. Moje první bližší setkání s fantasy žánrem proběhlo skrze audioverzi asi nejslavnější epické ságy současnosti, jíž je Píseň ledu a ohně od George R. R. Martina. Té jsem dokázala propadnout vcelku rychle, takže když jsem v katalogu nakladatelství Host objevila u jednoho titulu zmínku o tom, že čtenářům Hry o trůny se jistě bude líbit, neváhala jsem.

A opět jsem měla šťastnou ruku. Píseň krve je úvodní kniha trilogie Stín krkavce. Je knižním debutem skotského autora Anthonyho Ryana, který se po jejím úspěchu rychle rozloučil s vyhřátým místem ve státní správě a po hlavě se vrhl na spisovatelskou dráhu. A udělal dobře. Jeho talent je snadno rozpoznatelný. Na to, že jde o jeho první vydaný titul, zápletky, prostředí, postavy i kultura v něm jsou výborně rozpracované.

Počáteční odstavce uvádějí čtenáře do alpírského císařství, kde se právě chystají převézt císařského zajatce na meldenejské ostrovy, kde bude postaven do arény k boji na život a na smrt, aby tak odčinil hříchy své i svého otce. Císařský písař, který zajatce na cestě doprovází, s ním i přes svou zášť vede rozhovor a naslouchá vyprávění o jeho životní cestě, která jej zavedla až sem. Dozvídá se tak příběh Vélina Al Sorny, bratra Šestého řádu, známého také jako Beral Shak Ur, Mladý jestřáb nebo Vrah Nadějného, což je jméno, pod kterým jej znají všichni Alpírané.

Vélin mu vypráví o tom, jak jej jako malého chlapce po smrti matky otec zavezl k branám pevnosti Šestého řádu a bez vysvětlení přenechal dále jeho výchovu principovi a jeho mistrům. O tom, jak strávil v řádu několik let, které z něj udělaly výborného šermíře, bojovníka, jezdce i lučištníka, ale zároveň v něm vzbudily řadu otázek a také nenávist k otci. Čtenář spolu s Vélinem prožívá první rány dřevěným mečem, zkoušku přežití v lese a další útrapy, které v řádu čekají na mladé bratry. Z desítek chlapců jich zůstává zoceleno jen několik, konečnou zkouškou boje s odsouzenými zločinci však prochází i všichni Vélinovi nejbližší přátelé – Kenis, Barkus, Dentos a Nortah.

~ … ~

Navzdory vyčerpání Vélin nezamhouřil oka. Převaloval se na slamníku. Barkus chrápal, ale to nebyl ten důvod, proč Vélin nespal. Pořád musel myslet na to, jak obrovská změna se v jeho životě odehrála během toho jediného dne. Jeho otec ho opustil, odložil ho na tohle místo plné bití a lekcí o smrti. Bylo mu jasné, že ho otec nenávidí, protože mu připomíná jeho zemřelou ženu, a tak se rozhodl, že se ho zbaví. Říkal si, že on taky umí nenávidět. Nenávist je jednoduchá. Rozhodl se, že jeho hnací silou bude nenávist, když to nemůže být matčina láska. V loajalitě je naše síla. Pohrdavě si odfrkl.  Ať si je v loajalitě tvoje síla, otče. Ta moje bude v mojí nenávisti k tobě.

~ … ~

Po ukončení výcviku se z mladíků stávají bojovníci Šestého řádu, kteří jsou vysíláni všude tam, kde je třeba bojovat proti Popíračům Víry nebo jiným odpůrcům řádu. Vélin je vinou nepříznivých okolností vtažen do intrik krále Januse, jenž vládne jeho zemi a stává se tak jeho prodlouženou rukou v bojích a bitvách, které král Janus potřebuje vyhrát. Roste jeho sláva, která je částečně založena i na tom, že je synem králova oblíbeného válečníka, Pána bitev. Královy intriky však brzy vrcholí, když jej vyšle dobít mnohem rozlehlejší zem za mořem, alpírské císařství. Během tažení Vélin odkrývá řadu tajemství, která obestírají jak Šestý řád, královskou rodinu i jeho vlastní původ a budoucnost. Nakonec se kniha elegantním obloukem vrací k prvním stránkám, když Vélin ukončuje své vyprávění tím, jak se stal zajatcem císaře, když zabil jeho zvoleného následníka a získal tak své poslední jméno – Vrah Nadějného, Eruhin Makhtar.

~ … ~

A Alpírané se zastavili. Prostě se zastavili. Zvednuté šavle krátce visely ve vzduchu, načež bezvládně padly vedle svých majitelů. Útočící jezdci zastavili koně a jen ohromeně zírali. Každý Alpíran na dohled té scény jednoduše přestal bojovat a upřeně hleděl na Vélina a tělo muže v bílém brnění. Někteří pořád ještě zírali, když je proklál šíp nebo je Vlčí běžci srazili k zemi.

Vélin pohlédl na mrtvolu. Probodnuté zlaté kolo na zakrváceném brnění se slabě lesklo v přibývajícím ranním světle. Možná někdo významný?

„Eruhin Makhtar!“ promluvil jeden Alpíran, který se nedaleko potácel bez koně, držel si ránu na paži a po zakrvácené tváři mu tekly slzy. V jeho hlase znělo něco mezi zlobou a výčitkou. Takovou hloubku zoufalství Vélin slyšel jen párkrát v životě. „Eruhin Makhtar!“ Byla to slova, která měl v příštích letech slyšet ještě mnohokrát.

~ … ~

Píseň krve není podle mého názoru tak úplně čistokrevná fantasy. Těchto prvků je zde méně a nejsou tak výrazné, což se mě osobně velice líbí, protože ve vyprávění pak fungují jako perličky, ozdoby, které jej ozvláštní a dodají příběhu šmrnc. Nejde ale ani o plytkou historickou bitku, plnou tvrdých svalů, zkrvavených mečů, rozbitých štítů, přeražených kostí a useknutých hlav. Tahle kniha je mnohem chytřejší. Najdete v ní zajímavý příběh, který je propleten prstencem tajemství, pletichářství záporných postav, dějových zvratů, nezbytné špetky romance a fantastiky. Anthony Ryan má ve svém stylu našlápnuto tím správným směrem. A jak jsem zmínila už v úvodu článku, pokud jste zatím tímto žánrem nepolíbení, ale máte rádi dobrodružství, Píseň krve bude dobrou volbou, jak do toho skočit rovnýma nohama!

 

Zdroje informací a obrázků: Host Brno

Lucie Koníčková

Knihožrout. Pedant a věčný kritik. Milovnice zvířat, individuálních sportů, turistických map a zavilý plánovač zážitkově nabitých dovolených. „Knihy jsou branami do lepších světů.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

8 + nine =

CommentLuv badge