Vydání fantasy románu Pekelný plášť mohou pomoci samotní čtenáři

Knihy Knižní ukázky Novinky

Ostravské nakladatelství Bookmedia si na jaro připravilo řadu zajímavých titulů všech žánrů. Vzhledem k probíhající pandemii a problémům celého knižního trhu však museli jejich vydání odložit. Teď se snaží vzkřísit alespoň debutový fantasy román nové české autorky – formou crowdfundingu.

Část knihkupectví konečně otevřela, čtenáři dali najevo, že jim osud jejich oblíbených nakladatelů a autorů není ukradený, a celý trh začíná pomalu zase dýchat. Jednotlivé redakce však musí dobře zvážit, do kterých rozpracovaných projektů právě teď investovat další peníze a energii.

Jedním z takových projektů je například kniha Pekelný plášť, kterou v Bookmedii společně s autorkou Simonou Michálkovou připravují k vydání už téměř celý rok. Příběh si prošel celým procesem od prvního rukopisu přes redakční úpravy, hledání ilustrátora, tvorbu obálky a anotace a stala se plnohodnotným románem, který se měl koncem dubna dočkat vydání a zamířit do knihkupectví. Místo toho teď hotový projekt čeká v pomyslném šuplíku, než přijde jeho čas.

Aby však kniha nemusela čekat příliš dlouho, rozhodla se redakce získat potřebné finance na vydání formou kampaně na Hithitu. Prostřednictvím ní si můžete knihu rovnou předobjednat, nebo přispět třeba zakoupením  balíčku pohlednic s ilustracemi Ondřeje Hrdiny, které příběh doplňují. Cílová částka byla nastavena na 55 tisíc Kč, takže jde jen o zlomek celkových nákladů a poslední krůček vedoucí k vydání. „Knížce věříme a doufám, že se nám povede na ni vybrat peníze, abychom urychlili její vydání,“ řekla o projektu šéfredaktorka nakladatelství Petra Langrová.

O čem kniha je? Neviditelný plášť je příběhem o odvaze a nezkrotitelné touze po svobodě s pohádkovými rysy. Mladý princ Arim se rozhodne zapít svůj smutek příliš velkým množstvím piva. Kromě kocoviny se mu to vymstí i náhlou neviditelností. Zjistí, že jediná cesta k navrácení původní podoby a jeho vlastního života vede rovnou přes peklo. Kudy se tam ale dostat? Mezitím se v úplně jiném království probouzí z kouzelné rakve překrásné vtělení královny Aeronwen. Dívka je stvořena dvorním čarodějem a má za úkol sloužit starému králi. Bohužel sama je jiného názoru, a tak spojí síly s čarodějným koněm Carminem a pokusí se najít štěstí na útěku. Pekelný plášť vypráví o zarytém hledání svobody, vzepření se svému osudu a také o lásce, která se přece nedá vynutit.

Pokud je vám jméno Simony Michálkové povědomé, pak vám náleží bludišťák za pamatováka. Simona dříve o knihách blogovala, mimo jiné píše pro Klub knihomolů a věnuje se také psaní vlastních příběhů. Jednu z jejích povídek jste si mohli přečíst v rámci antologie DivergentCzech, kterou vydalo před pěti lety CooBoo.

Pokud vás anotace zaujala, ale nechcete kupovat koně v pytli, byť mluvícího, máme tu pro vás celou první kapitolu:

V hlavním městě Verantského království stála hospůdka U Dvou v rakvi. V cizincích ten název zřejmě nebudil nejlepší první dojem. Uvnitř ale většinou panovala přátelská atmosféra. Nejednou se tam zastavil na občerstvení také Arim, korunní princ Verantu.

Mohlo mu být něco přes dvacet, ale moc dospěle se nechoval. I přes vysoké společenské postavení se často zapomínal na vesnických tancovačkách. V přestrojení pronikal na všelijaké zábavy, života i alkoholu užíval plnými doušky. Mnohdy zval k přípitku celou hospodu a na účtence se potom rýsovala nepříjemně vysoká čísla.

Není divu, že přišel den, kdy se Arimův otec, král Alvert, rozhodl učinit přítrž synovým povyražením. Usmyslel si, že ho ožení. Nebylo těžké najít vhodnou nevěstu, jejíž věno by královskou pokladnici patřičně obohatilo. Zato se jevilo takřka nemožným nalézt takovou, která by Arimovi vyhovovala. Poměrně rychle dospěl k prozření, že o žádnou nevěstu nestojí. Chtěl si užívat, a ne se nechat spoutat v manželství. S otcem ale nebyla řeč, a tak Arim udělal něco, co mu připadalo jako nejlepší cesta z bezvýchodné situace. Zamířil znovu ke Dvěma v rakvi a umínil si popíjet, dokud hrozbu sňatku nevymaže z mysli.

Noc byla dlouhá, lidé se veselili a korbele se plnily hořkou tekutinou. Na prince padla únava. Pohltil ho spánek plný podivuhodných nočních můr. V jedné z nich ho k sobě volala půvabná žena kyprých tvarů. Ochotně ji popadl kolem pasu a oblažil polibkem páchnoucím po pivu. V jeho náruči se náhle proměnila v pekelnou nevěstu. Bílé šaty na ní vzplály a mezi hustými vlasy vyrašily odporné zakroucené rohy.

Ráno se Arim probudil na dvorku v zapadlé páchnoucí uličce. Zmatený, zpocený, bez přátel a doprovodu. To bude malér. Neměl tušení, jak se tam dostal, a v první chvíli si ani neuvědomoval, jak moc se za jedinou noc změnil. Když se proplétal dlouhou obchodní čtvrtí do centra, všímal si, že ho lidé přehlížejí. Každý druhý do něj neurvale vrazil, jako by ho vůbec neviděl. Kdykoli se Arim ohradil, dotyčný se otočil a vyjeveně koukal do prázdna. Potom přejel pohledem jeho ušpiněné oblečení, zesinal hrůzou, pokřižoval se a upaloval pryč.

To jsou poměry. 

Pravda, po noci strávené venku na ulici nevyhlížel Arim zrovna upraveně, na druhou stranu řada měšťanů v levných cárech nevypadala o nic líp. Poněvadž neměl chuť vyvolávat rozepře, ignoroval bezohledné chodce a prodral se mezi nimi k volnému prostranství, odkud s těžkým srdcem zamířil domů.

Minul drobný krámek u městské brány. Zavalitý obchodník v něm nabízel zrcadla různých velikostí i tvarů. Arim pokračoval bezmyšlenkovitě dál, když vtom se zarazil. Spěšně se vrátil a pohlédl na svůj odraz v nejbližším zrcadle. Spatřil pomačkanou a zvlhlou košili obepínající hrudník, z něhož nevyrůstal krk ani hlava. Neviděl tělo, jen prázdno, nic než prázdno a pořádný důvod k panice!

Arim sebou trhl tak silně, že několik zrcadélek málem shodil ze stojanů. Prohlížel se zepředu i zezadu, zíral na své ruce a kmital prsty. Ujišťoval se, že má všechno tam, kde to má být. Necítil se jinak než dřív. Přesto nemohl popřít fakt, že mu ze zrcadel žádný Arim nevychází vstříc. Skleněné povrchy odrážely pouze jeho oblečení a popíraly existenci člověka v něm.

„U všech verantských králů!“

Záchvat hysterie ho vyhnal za hradby města. Doběhl do pokojného přítmí lesa, kde se zastavil, aby popadl dech. Po překonání prvotního šoku začal dávat dohromady teorie o tom, co se s ním stalo, jednu nepravděpodobnější než druhou.

Nejspíš jsem včera vypil něco podezřelého. Ten míchaný nápoj chutnal divně! 

Pochodoval po nevelké mýtince a skládal střípky vzpomínek na včerejší události. Měl je však zamlžené a nic uspokojivého nedokázal dát dohromady. Musel věřit, že dnešní bláznivé zážitky mají smysluplnou příčinu. Nejlepší bude pátrat přímo u zdroje – U Dvou v rakvi.

Ale nejdřív by si měl obstarat maskování, protože pokud není vidět… och, to je tak nespravedlivé! Chtěl se jen pořádně opít, zapomenout na starosti, odfrknout si… Až dosud byl jeho život dokonale jednotvárný, zahálčivý a pohodlný. Měl neblahou předtuchu, že odteď bude všechno jinak.

Právě když si Arim na dvoře osamoceného statku půjčoval vyprané prádlo, jeho otec se nervózně procházel po trůnním sále nedalekého hradu. Byl už docela smířený se synovými večerními výlety, plánovaný sňatek mu je měl koneckonců brzy překazit. Ale právě tak byl zvyklý, že se Arim každý den dostavil ke společné snídani. Dnes ráno tomu bylo jinak. Ukázalo se, že princ se po včerejšku vůbec nevrátil domů. Král Alvert k sobě povolal dva odpovědné služebníky a princovy nejbližší přátele, kteří ho měli při každé cestě doprovázet. Ani se nepokoušeli před panovníkem lhát. Měl dar každou lež okamžitě prohlédnout a také ji přísně trestal. Rovnou proto padli na kolena a dušovali se, že to není jejich vina, že si princovo náhlé zmizení nedovedou vysvětlit.

„V jednu chvíli tam byl, pane, měl jsem ho pořád na očích! Ale pak jsem mrkl a… och, jako by se propadl do země!“

„Přesně tak, najednou byl pryč, a přitom ho nikdo neviděl odcházet!“

Oba se překřikovali, vzájemně se doplňovali a jako zázrakem si ani jednou neprotiřečili. Jejich nesouvislá a zoufalá řeč přesto krále neuspokojila. Dal je za trestuhodnou nedbalost vsadit do vězení. Poté nařídil svým nejlepším mužům, aby se rozjeli do města i širého okolí a hledali nezvedeného prince.

Věrní rytíři osedlali statné hřebce a vyrazili pátrat po pohřešovaném. Král si zamyšleně mnul bradu a neustále přecházel po ohromném sále z jednoho konce na druhý. Přemítal, běsnil, strachoval se. Stalo se Arimovi, nedejbůh, něco zlého? Padl do léčky loupežníků, nebo ho zdivočelý kůň shodil ze sedla a on teď někde leží, zraněný a sám? Nebo se zase jenom projevila jeho neloajálnost vůči otci i rodné zemi? Utekl před královskou vůlí, před svatbou, před povinnostmi? To by mu beztak bylo ze všeho nejpodobnější! Ale co když ne? Co když se tentokrát dostal do vážných potíží?

Arim ze šňůry chvatně strhl zašedlé prostěradlo. Na pařezu o kousek dál se vedle sekery povalovaly hnědé pracovní rukavice. Nikdy nic neukradl a nehodlal s tím začínat ani teď. Bylo by to pod jeho královskou úroveň, proto „vypůjčené“ věci vyměnil za hrstku mincí, které našel po kapsách. Kupodivu o ně při večerním dobrodružství nepřišel. A taky je štěstí, že se nestaly neviditelnými spolu se mnou. To by bylo teprve k vzteku. Přiložil je na pařez a doufal, že je objeví správný člověk. Víc dělat nemohl, a tak se radši vytratil.

V přívětivém stínu lesa si nožem poupravil prostěradlo tak, aby ho mohl omotat kolem hlavy a užít jako kuklu. Udělal do něj díry pro oči a ústa. Bude s ním vypadat hodně divně, ale ještě divnější by bylo, kdyby se městem prohánělo tělo bez hlavy. Zdejší kraj bohužel nebyl natolik osvícený jako jiné. Někde mohly být neviditelné bytosti běžnou součástí obyvatelstva, společně se skřítky, rarachy, elfy nebo vílami. Ne však na území Verantu.

Skromně přestrojen se mladík vydal zpátky do města. Pro jistotu se vyhýbal příliš zalidněným čtvrtím. Šel kolem lazaretu a chudinských uliček. Pár žebráků tu v cárech klečelo u kamenných zdí a prosilo o almužnu. Arim jim ji dal, kdykoli sem náhodou zavítal. Při pohledu na ty pohublé tváře se pokaždé zastyděl. Dnes u sebe ale neměl mnoho peněz. Zbytek potřeboval, aby si pořídil něco uspokojivějšího než prostěradlo, tudíž kolem žebrajících ubožáků prolítl bez sebemenší známky zájmu.

„Přišel jsem o nohy za války s pirátskými čaroději. Prosím, pomozte.“

Arim se cítil jako padouch, když předstíral, že neslyší. Spěchal ke krámku starého Gunnara s levným obnošeným šatstvem. Normálně by na takové místo ani nepáchl, z doslechu však věděl, že skromný obchůdek je zapadlý v koutě, kam nikdo hned tak nezabloudí. Ideální nákupní zóna pro ty, kteří nechtějí (nebo nemohou) být spatřeni.

Vešel dovnitř a rozdrnčel tak starý protivný zvonek nade dveřmi. Usínající prodavač sebou trhnul, pohotově si upravil zástěru a uhladil schlíplou vlnu řídkých vlasů.

„Přejete si?“

Arim se dlouho nerozhlížel. Bylo mu jasné, že s obvázanou hlavou a špinavou košilí nevyhlíží dvakrát důvěryhodně. Rovnou obrátil kapsy a vysypal na stůl zbylý obnos.

„Potřebuji velký klobouk a… pláštěnku. Čím delší a tmavší, tím lépe.“

Gunnar mu po krátkém zaváhání přinesl zezadu širák a dlouhý černý plášť, obojí notně zaprášené, až se z toho mladíkovi chtělo kýchnout. Teď ale opravdu nemohl být vybíravý. Dokud nenajde něco lepšího, měl by s tím vystačit. Narazil si klobouk hluboko do čela a vypadal takřka… viditelně. Bez důkladného zkoumání by nikdo nemusel zaznamenat pravdu. Lidé bývají naštěstí zabraní do vlastních problémů a slepí vůči okolí. Zaplatil, rozloučil se na půl úst a vyšel zpátky na ulici.

Obohacený zánovními krycími prostředky spěchal konečně k osudné hospodě, v níž doufal nalézt odpovědi. Jakmile zašel za roh, odkud se na ni již otevíral ničím nerušený výhled, jeho křehké naděje se rozpadly. Ve dveřích budovy panoval povyk a vojáci městské stráže odtud vynášeli dřevěné bedny s plnými lahvemi, které zřejmě zabavili hospodskému. Zdá se, že jsem na správné stopě, potvrdil si Arim s úšklebkem, zatímco se nenápadně přibližoval k místu činu.

„Stát!“ zarazil ho strážník s přísným obličejem a řídkým vousem. „Sem nemůžete.“

„Musím mluvit s hospodským Lynwoodem, v naléhavé věci. Pusťte mě k němu!“

„Dovnitř nemůžete, mladíku! A mluvit s hospodským? To už vůbec ne! Právě probíhá vyšetřování a Lynwood si smí popovídat nanejvýš se svým černým svědomím.“

„Co vlastně vyšetřujete?“ Arim pochopitelně tušil jistou spojitost se závadným alkoholem, ale nechtělo se mu hnedle přiznávat, že tu včera v noci byl.

„O tom se s vámi nebudu bavit, chlapče, mám na práci důležitější věci. Radím vám, otočte se a jděte si po svých.“

Nekompromisní strážce zákona považoval rozhovor za uzavřený, obrátil se na patě a hodlal odejít. Neústupný princ se nechtěl nechat odbýt a klidně by se s ním ještě pohádal, jenže vtom vyšli ze dveří dva muži s nosítky, na nichž leželo tělo zakryté plachtou.

„Mordyjé!“ ozvalo se náhle od protějšího domu. „Snad už je tenhle poslední…“

Princ se udiveně ohlédl a spatřil mužíka opřeného o nízký dřevěný plůtek. Dobře ho znal od vidění. Vždyť ho znal vlastně každý. Městský blázen Rolf mi asi moc nepomůže, posteskl si Arim. Přesto přešel silnici a zamířil k němu.

„Dobrý den, pane,“ pozdravil, aby si Rolfa příznivě naklonil.

„Jak pro koho,“ odsekl muž nevrle, popotáhl nosem a zachroptěl.

„Vy tu bydlíte, viďte? Netušíte náhodou, co se stalo?“

„Jestli tuším? Hošánku, vím ledacos, ale proč bych se zrovna tobě svěřoval? Nejseš od nich?“ A střelil pohledem výmluvně k nedalekým strážníkům.

„Vypadám, že jsem od nich? A kdybych byl, vyptával bych se vás, co se uvnitř děje?“

„Pravda,“ připustil Rolf smířlivě a odkašlal si.

„Včera v noci jsem tu byl,“ přiznal nakonec Arim, doufaje, že získá bláznovu důvěru. „Chodívám sem poměrně často a nikdy se tu nic podobného nepřihodilo. Tedy, já nevím, co se přesně přihodilo. Vím jen, že jsme v noci popíjeli s přáteli a ráno jsem se probudil jinde… jinak. Mám určitý problém, víte, a snažím se mu přijít na kloub.“

„Souvisí s těmi prázdnými dírami v místě tvých očí, chlapče?“

Arim se ulekl a spěšně sklopil hlavu.

„Žádný strach, to nebude konec světa. Mohls dopadnout mnohem hůř.“

„Myslíte? Člověče, pod tímhle oblečením nic není! To přece není normální!“

„Lepší být neviditelný než mrtvý, což?“ Rolf se dlouze zadíval za tělem, které právě vynášeli z hospody. „Proklatě, další! Tolik zmařených životů, zatracenej Lynwood s jeho čertovským závazkem!“

Konečně Arim nabral dojmu, že se k něčemu dostává. „Závazek? Jaký závazek?!“

Rolf na něj zaostřil, pak se odtáhl a narovnal. Usmál se. „Víš co, mladíčku? Líbíš se mi. Tedy to, co z tebe vidím. Takže ti něco povím. Lidi mě mají za blázna a blázen je taky taková neviditelná osoba. Nikdo si ho nevšímá, nikdo ho nebere vážně. Nepovažují mě za hrozbu, hošánku, ale já všechno vidím a co neřeknou, si snadno domyslím. Pozoruju z ústraní, tiše se bavím lidskou hloupostí a je mi dobře na světě. Co jsem to chtěl? Ach ano, Lynwood! Zlotřilec a lump se nedávno zapletl s peklem kvůli penězům. Výměnou za pravidelný příjem slíbil čertům, že jim čas od času dodá nějaké ty hříšné dušičky.“

„Jak sakra tohle všechno víte?!“

„Vždyť říkám, jsem dobrý pozorovatel. Poslouchám, co se kde utrousí, umím si dát dvě a dvě dohromady, kluku. A neskákej mi do řeči! Bude to ještě hodně zajímavý. Lynwood dostal od pekelníků takový divný lektvar. Po chuti ho nepoznáš, po zápachu taky ne. Včera ho přimíchal do černého piva několika zlodějům a podvodníkům, co už to měli sečtený.“

„Zlodějům? Podvodníkům? Odepsaným hříšníkům!“ Ohromený Arim se rozčiloval víc a víc s každým dalším zjištěním. „Ale já k nim nepatřím! Dal mi to také do pití? Měl jsem jedno pivo. Nebo dvě. Dobře, tak tři! Ale –“

„Peklo si řeklo svoje a ti všichni zařvali, do posledního,“ přerušil ho Rolf. „Až na tebe, hrome! Jak je možné, žes přežil, mládenče?!“

„Jak je možné, že jsem neviditelný?!“ zavrčel princ a bezděčně zaťal pěsti. „Co mám dělat? Je na to nějaká protilátka?“

„Jó, panáčku, tolik toho zase nevím. Budeš se muset zeptat jinde.“

„Ale kde?! K Lynwoodovi mě nepustí.“

„Toho jsem ani nemyslel! V pekle se ptej. Odtud přišel ten hrozný dryák. Tam by taky měl být protilék. Jestli existuje.“

Arimovi došla slova i dech, a když se o několik vteřin později vzpamatoval, zoufale zanaříkal: „Skvěle, takže nakonec se budu muset potácet do pekla!“

Byl přesvědčený, že ho nemohlo potkat nic horšího. Potom se však dveřmi hospody protlačili ven další lékaři z místního lazaretu. Tentokrát nenesli nosítka, ale vedli mezi sebou křehkou mužskou postavu, zabalenou v dece. Přidržovali ji za lokty, aby nesklouzla k zemi. Zlomená bytost popelavých tváří, prázdných kalných očí a výrazu bez života.

„Co se proboha stalo tomuhle?“

„Neměl tolik štěstí jako ostatní,“ domyslel si Rolf a střelil očkem po mrtvolách pod plachtami. „Přežil.“

„Přežil? Jako já? To je snad štěstí, ne?“

„Kdež! Koukni na něho, je dočista bez duše, mládenečku. Na mou věru, zmizela z něj duše a zbyla prázdná schránka, která dokáže vzdorovat smrti akorát tak dlouho, než lusknu prstem, fuj! Ty si pískej, chlapče, tobě zmizelo jen tělo, duše zůstala ušetřena pekelných muk. Alespoň zatím.“

Za hluboké noční tmy, když už všechno dřímalo, se Arim proplížil do královských stájí a osedlal svého grošáka. Z tajné skrýše, kterou si před časem zřídil ve stájovém boxu, vytáhl měšec naditý penězi. Vložil ho do brašny u sedla, vyvedl koně ven, nasedl a vydal se bůhvíkam. Nezkušené a bázlivé srdce ho tlačilo do prsou. Několikrát se ohlédl za luxusním životem na královském hradě, pomýšlel na otce i na zklamání, které mu připravil. Kdyby se netoužil vyvléknout ze svých povinností a nehledal řešení problémů na dně sklenice, mohl teď být v pořádku. Místo toho jej čekala cesta do pekla.

Arim ji oddaloval, jak se dalo. Putoval krajinou odnikud nikam a vyhýbal se královským hlídkám, které marně hledaly zmizelého verantského prince. Samozřejmě že se vyslaná družina vrátila s nepořízenou. A ani následující pátrací týmy nebyly úspěšnější. I kdyby se Arim chtěl nechat zahlédnout a dovléct zpátky, nemohl. Ne, dokud si neujasní, jak naloží se svou pekelnou proměnou.

Vzdaloval se od rodného města. Často dělal přestávky, poněvadž nebyl zvyklý dlouho sedět v sedle. Přespával, kde se dalo. Tu a tam narazil na lovce, kteří tábořili na okrajích lesů, a přidal se k nim. Jeho podobě se nikdo nedivil, jelikož ji ani nikdo neodhalil. Arimův měšec byl naplněný po okraj, tudíž si mladík mohl dopřát nové náhradní oblečení i několik dalších vychytávek. Od jednoho kupce, jenž cestoval od města k městu s potulnými kejklíři, si koupil hned tři divadelní masky! Tragickou, komickou a neutrální. Napadlo ho, že by bylo fajn mít pro každou náladu určitý výraz, že by je mohl střídat. V podstatě se smiřoval s doživotní neviditelností.

Do pekla se mu za mák nechtělo. Co kdyby si čerti usmysleli, že už ho na zem nepustí? To by tak hrálo! Kdepak, od pekla je lepší držet se co nejdál! Koneckonců, není vlastně tak špatné být neviditelný… Přinášelo to s sebou mračna výhod. Arim se stal svým vlastním pánem. Už nemusel od rána do večera poslouchat otcova moudra a rady do života, o které nestál. Nemusel si nechat nadávat do povalečů a rozmazlených budižkničemů. A co bylo vůbec nejvítanější, nikdo ho nenutil do svatby s cizí holkou. Byl svobodný. Směl jít, kam si přál, a podnikat, co se mu jen zachtělo. Pokud by nechtěl být spatřen vůbec, zkrátka by se svlékl a vyrazil. Díky momentálním letním parnům by s tím nebyla zas až taková potíž. A pak by mohl proniknout doslova kamkoli. Zmocnit se čehokoli. Krádež mu den ode dne připadala lákavější a nevyhnutelnější. Zlaťáků ubývalo a nové do měšce ne a ne přiskákat.

Uplynuly asi tři další týdny. Arim vůči tomu zpropadenému Lynwoodovi skoro už ani necítil zášť. Nejdřív plánoval, jak ho nechá mučit a vystavit na pranýři, až ho nakonec poručí oběsit. Za zločiny, kterých se dopustil, především na těch mrtvých ubožácích, milost rozhodně nezasluhoval! Princ si zpočátku maloval, jak vše požaluje otci, ale rychle od toho upustil. Získal by snad něco Lynwoodovým utrpením a smrtí? Kromě pocitu zadostiučinění, jenž by stejně netrval dlouho, zřejmě nic. Odraz v zrcadle by se mu nevrátil. Pořád by ve vzduchu visela pekelná výzva. Snažil se na ni nemyslet – až do dne, kdy se vypravil do náhodného městečka pro trochu jídla za poslední drobné.

Cestou po vylidněném náměstí zahlédl na informační tabuli u radnice svou podobiznu. Text dole nabízel za jakékoli zprávy o pohřešovaném princi vysokou odměnu. Za jeho přivedení pak takřka půl království! Arimovi se do prsou vloudil zvláštní pocit. Měl v sobě trochu lítosti, špetku studu, drobet bezradnosti. Když si prohlížel vlastní obličej, uvědomil si, že je to za poslední měsíc poprvé, co jej vidí. Strhl pergamen a smotal si ho do brašny. Visely tu ještě dva, takže jeden určitě nebude nikdo postrádat. A princ si tolik přál mít připomínku sebe sama! Aby někdy v budoucnu nepřišla chvíle, kdy už si svou podobu ani nevybaví. Tehdy, při tom chmurném pomyšlení, si dodal kuráže a definitivně se rozhodl. Zkusí poškádlit štěstí a půjde do pekla.

Podpořte vydání knihy Pekelný plášť Simony Michálkové na Hithit.cz

Zdroje informací a obrázků: Bookmedia.cz, Hithit.cz

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge