UKÁZKA: Světlo hořících stínů

Knihy Knižní ukázky

Nakladatelství FANTOM Print přichází 21.11.2012 s pokračováním dobrodružné akční fantasy, v níž řinčí ocel a duní děla… Muškety a děla, luky a šípy, magie a diplomacie tak znovu svedou boj o nadvládu! Připravte se na druhý díl Železných elfů!

SVĚTLO HOŘÍCÍCH STÍNŮ (CHRIS EVANS)

Kanaďan Chris Evans, se na rozdíl od jiných spisovatelů nesnaží ve svém světě za každou cenu zastavit pokrok, takže čtenáři oblíbené rasy tady do sebe perou nejen sekerou, mečem a magií na různém stupni odpornosti a odbornosti, ale třeba i dělovou koulí. Druhý díl trilogie, Světlo hořících stínů, pak naplno potvrzuje Evansův talent pro spřádání úderných příběhů, v nichž nechybí klasické fantasy ingredience, jako jsou netvoři, kouzla, hrdinové i ďábelští záporáci. Jen je v nich – čas od času – něco trochu jinak…

Originální název: The Light of Burning Shadows
Žánr: fantasy
Série: Železní elfové 2
Provedení: pevná s přebalem
Rozměry: 150×210 mm
Rozsah: 256 stran
Nakladatel: FANTOM Print

Anotace: Konowa Rychlý drak byl povolán zpět do služby. Postavil svůj pluk z naprostých outsiderů imperiální armády, ale byl to on, kdo překazil plány Stínové vládkyně v bitvě o Lúgut Jor – a postaral se, aby Rudá hvězda, zdroj obrovské energie, nepadla do jejích rukou. Nyní se musí Konowa s malou jednotkou otrhaných, zoufalých vojáků přeplavit přes bouřemi zmítaná moře a najít ztracené elfy a další Hvězdu. Ta se má zjevit v poušti, kterou prostupuje tajemná magie a kde legendy ožívají naprosto ďábelskými způsoby…

Ukázka z knihy

První černé šípy vystřelené temnými elfy přisvištěly odněkud zpoza stromů. Železní elfové byli připravení. Zvedli silná dubová prkna, další věc, kterou si vypůjčili z Černého hrotu, a použili je jako štít na ochranu vojáků i posádky. Dřevo i šípy se tříštily a kolem létaly smrtící šrapnely. Muži ječeli. Dva spadli do vody a jejich křik rázem umlčely vlny.

Konowu popadl ještě větší vztek. Její elfové se naučili nové triky. No, to i jeho muži.

„Děla… druhá salva… pal!“

Dělo znovu zaburácelo, ale tentokrát ho Arkhorn nabil koulemi spojenými řetězem. Bylo to prosté a smrtící. Koule vylétly z hlavně, roztočily se a kosily všechno, co se jim postavilo do cesty. Původně byly určené k lámání stěžňů na nepřátelských lodích, ale stejně dobře se daly použít i na les a na netvory v něm.

„Pamatujte, že chceme zajmout jednoho z elfů živého!“ křikl Konowa, i když věděl, že je to patrně zbytečné. I kdyby se jim podařilo jednoho zajmout, Konowa si nebyl jistý, k čemu by jim to bylo. Ti elfové byli stejně temní a zvrácení jako stromy Stínové vládkyně.

Kýl člunu se zastavil o písek a vysoko k nebi se nesl řev rakků plný vzteku a bolesti. Konowa využil setrvačnosti a vyskočil na břeh, přesto byli vojín Renwar a Jir několik kroků před ním. Konowa věděl, že jeho místo je u mužů, že je má vést metodickým pochodem, ale jako na všech předchozích ostrovech i nyní z něj vytryskla nahromaděná zuřivost. Hluboko v srdci věděl, že tady jde o pomstu. Stínová vládkyně využila jeho otce, aby se dostala k němu, a spoutala Konowu i nové Železné elfy věčnou přísahou. A teď je všechny pronásledovala ve snech a volala je. Konowa vnímal její vábení, ale něco jiného cítil ještě naléhavěji; zuřivost.

Na čepeli Konowovy šavle zahořel mrazivý oheň. Konowa se zakřenil, vrhl se do útoku a zapátral po něčem, co by mohl zabít.

Seržant Arkhorn řval, že mají uhnout z palebné linie děl, ale Konowa už proběhl mezi hromadami mrtvých a umírajících rakků a dostal se mezi sarka har, krvavé stromy Stínové vládkyně. Veškerá úzkost, kterou Konowa cítil, odplývala s údery jeho čepele. Utínal stromům větve takovou silou, že ho po prvních seknutích začaly pálit šlachy v rameni. Veškeré dřevo, kterého se čepel dotkla, vzplálo studeným plamenem a nemilosrdně ho pohltil černý oheň.

Konowa se usmál, což byl nervózní tik, který ho provázel v bitvě, a znovu sekl. Černé, ledové plameny tvořily ve vzduchu velké oblouky, jak jeho čepel roztínala a pálila sarka har. Ty stromy neměly vůbec existovat. Zvrácená mysl Stínové vládkyně vytvářela lesy jako z nočních můr, které ohrožovaly vše živé. Její pošpiněná magie ho provázela celý život. Tady a teď se mohl za svůj osud pomstít.

„Tvoje moc je má, elfská čarodějko!“ řval a rozsekl strom v půli. „A já tě s ní zničím!“

Šíp ho minul tak těsně, že se mu opeřením otřel o tvář. Konowa se otočil, aby zjistil, kdo po něm vystřelil, ale Jir byl rychlejší. Bengar skočil, masivními čelistmi chňapl temnému elfovi po krku a strhl ho na zem. Konowa se neobtěžoval Jira odvolat. Elf byl mrtvý, ještě než dopadl.

Z podrostu vyrazili tři rakci a řítili se rovnou na Konowu. Poulili mléčně bílé oči a z dlouhých, žlutých špičáků jim odlétávaly sliny. Konowa se otočil a postavil se jim. Zleva se ale přihnala další postava, vrazila do toho nejbližšího a povalila ho na zem a rovnou do cesty dalším dvěma.

„Renware!“ zvolal Konowa, protože vojáka ihned poznal. Vojín Renwar zůstal stát nad rakkem a bajonet mu vrazil do hrudníku tak hluboko, že ho teď nemohl vytáhnout.

Zbývající dva rakci stáli ihned znovu na nohou a nyní se plně soustředili na vojína. Šest palců dlouhými drápy mu sekli po hlavě. Konowa k nim přiskočil, sevřel jílec šavle oběma rukama a uťal jednomu rakkovi paži v lokti. Z rány vyšlehl mrazivý oheň, rozlil se rakkovi po těle a ten se dal na útěk.

Třetí rakk skočil na Renwara a strhl ho k zemi. Konowa zvedl šavli, aby znovu sekl, tu se ale rakkovi v zádech objevila díra o velikosti pěsti a vyšlehl z ní mrazivý oheň. Konowa odkopl tělo stranou a natáhl se dolů, aby pomohl Renwarovi na nohy, překvapeně ale ucukl. V rukou mladého vojáka plápolaly černé plameny, tmavší a prudší, než jaké kdy vyvolal on sám. Konowa pohlédl Renwarovi do tváře, ale oheň se odrážel ve vojákových brýlích, takže to vypadalo, jako by mu hořely i oči.

„Za vámi, majore.“

Černý žalud mu vyslal do srdce studený střípek varování, proto se Konowa otočil a postavil se skupině rakků, která se ozbrojila rozlámanými kusy dřeva.

„Prdel na písek, hned!“ zaduněl hlas od vody. Konowa se vrhl dopředu a na zem, i když rakci už byli jenom několik yardů od něj. Jeden zvedl provizorní kyj a chystal se udeřit.

Zaburácelo dělo a svět zmizel. Do Konowy se opřel kouř a písek a nadzvedly ho ze země. Na rukou a na krku ho pálily jiskry a nad hlavou se mu nesl nezaměnitelný zvuk těžkého kovu prořezávajícího vzduch. Nos a uši mu ucpaly písek a něco mokrého. Pod víčky viděl černé, bílé a oranžové záblesky.

Konowa několikrát zamrkal a zvedl se na loktech. Řetězem spojené koule odvedly dobrou práci. Z rakků zbyly jen lepkavé, krvavé chuchvalce tkáně. Vypadalo to, že trpaslík je tentokrát odhodlaný si frčky ponechat.

„Renware, jste…“ začal Konowa, ale voják už vyskočil na nohy a vrhl se mezi stromy. Jeho ruce a mušketu obalily plameny mrazivého ohně. Konowa neměl čas o tom dlouze přemýšlet, proto vstal a oprášil se. Zahýbal pravou rukou, ve které držel šavli, a zjistil, že v ní má pořád sílu.

„Neviděl jste, kterým směrem běžel vojín Renwar, pane?“ zeptal se seržant Arkhorn a bez zájmu překračoval mrtvoly. Tříštivou kuš měl připravenou a dvěma hlavněmi při chůzi šmejdil po okolí.

„Jsem v pořádku, seržante,“ opáčil Konowa a důrazně si z uniformy odloupl kousek lebky.

Arkhorn kývl. „Jasně že jste, pane. Křikl jsem varování, ne? Viděl jste Allyho?“

Než mohl Konowa odpovědět, někde před nimi se ozval vřískot a palba z muškety. Konowa ucítil mrazivý oheň a byl zaskočen jeho silou.

„Nevadí, pane, už vím, kde je,“ řekl Arkhorn. „No dobrá, slečinky, neděláme to poprvé.“ Pokynul Železným elfům a ti se kolem něj srotili. „Utvořte klín a nezapomeňte se dobře rozhlížet, jinak to nebudou její mazlíčci, kdo vám nakope zadek.“ Někdo zasténal.

„Proč se o to nemůžou postarat tézáci? Už jsou mrtví, a my ne. Proč musíme riskovat krky?“

Konowa nevěděl, kdo otázku položil, ale nebylo to poprvé, co se na to někdo zeptal. Začalo to krátce po tom, co se tézáci, neboli „temně zesnulí“ – stíny mrtvých – poprvé objevili, aby pluku pomohli.

Seržant Arkhorn si vložil dva prsty do úst a hvízdl přes kovové zuby. Znělo to jako dvacet vřících konvic. „Ještě jednu takovou poznámku a budeš plavat odsud až k Hashugebské pláni. Zatraceně dobře víš, že ‚temně zesnulí‘ nemají rádi slunce. Jsou mrtví. Vládnou noci a podobně. Copak ti máma nikdy nečetla pohádky? Je to na nás. Buďte chytří, no, tak chytří, jak, vy sebranko jedna, jenom můžete být, a dostaneme se z toho se zdravou kůží. Rozestupte se a žádné pitomosti. Nechci, abyste šli pohromadě a dělali ze sebe snadný cíl,“ nabádal seržant Arkhorn a hleděl na vojáky, dokud všichni nepřitakali.

„Ach, a deset zlaťáků od samotného prince tomu, komu se podaří zajmout nějakého elfa, tedy s výjimkou přítomných,“ dodal a dotkl se okraje čáky.

Konowa mu pozdrav oplatil a nedokázal zcela skrýt úsměv.

„Levou vpřed… a hněte prdelí!“ Vojáci vyrazili za Arkhornem a některým přitom bajonety na mušketách hořely černým plamenem.


AUTOR: CHRIS EVANS

Narodil se a vyrostl v Kanadě, v současnosti žije v New Yorku, kde pracuje jako editor knižní edice věnované vojenské historii a současným válečným konfliktům.

Fantastika Evanse lákala už od dětství, ovšem teprve Tolkienův Hobit, a zejména Pán prstenů před ním naplno otevřeli brány žánru zvaného fantasy. Svůj sen stát se spisovatelem Evans začal naplňovat nejprve krátkými povídkami, ovšem průlom přišel díky románové trilogii Železní elfové: Temnota kovaná v ohni (A Darkness Forged In Fire), Světlo hořících stínů (The Light of Burning Shadows) a Ashes of a Black Frost. Do budoucna chystá několik projektů z nových světů a s novými postavami, ovšem nevylučuje ani návrat ke svým „železňákům“.

Za informace, obálku a ukázku z knihy děkujeme FantomPrint.cz

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge