KNIŽNÍ RECENZE: Ulice Záhadných tajemství

Jak stárneme, žijeme často ve snech a vzpomínkách intenzivněji než v přítomnosti.

Ulice Zahadnych tajemstvi

Název: Ulice Záhadných tajemství
Autor: John Irving
Počet stran: 528
Nakladatel: Odeon
Rok vydání: 2016
ISBN: 978-80-207-1700-9
Klíčová slova: romány – fantaskní – cirkus – sourozenci – vztahy – sny – vzpomínky

Každou novou knihu svého oblíbence Johna Irvinga vyhlížím s velkým očekáváním. Jeho osobité a svérázné příběhy plné fantasknosti, zvláštních a surrealistických náhod, rodinných i mezilidských vztahů a osudových zápletek mě prostě baví. Líbí se mi, jak se Irving nebojí i LGBT tematiky, kterou umí uchopit a zakomponovat do svého vyprávění naprosto přirozeně, uvěřitelně a někdy až dojemně upřímně. To byl třeba příklad jeho předposlední knihy V jedné osobě, jež se zařadila mezi mé nejoblíbenější. Od novinky Ulice Záhadných tajemství jsem čekala podobný zážitek. Ačkoliv se i tady objevil transsexuál ve vedlejší roli, kvality a dojmy z předchozí knihy u mě bohužel nepřekonala.

Zápletka knihy je v podstatě vzpomínáním mexicko-amerického spisovatele Juana Diega, který se během své cesty na Filipíny ve vzpomínkách vrací do své minulosti. Znovu si oživuje události, které jej přivedly až do stavu, v němž se nachází nyní, jako úspěšný autor románů na pokraji šedesátky. V mysli mu ožívají polozapomenuté příhody z dětství na skládce, kde sbíral odpadky se svou sestrou Lupe, čtenářkou myšlenek, než se stala osudová nehoda, jež mu navždy pochroumala nohu, poznamenala jeho pohyblivost a ovlivnila budoucnost.

~ … ~

„Není to Panna Guadalupská?“ zeptal se nový misionář. Z místa, kde stáli, u oltáře Zrůdy Marie, se socha Guadalupe u boční zdi chrámu zdála malá a stranou – málem z dohledu, záměrně schovaná.
“ ¡Sí!“ vykřikla Lupe a dupla si; náhle plivla na podlahu, téměř přesně mezi obě panny.
„Patrně další podvodnice,“ poznamenal Juan Diego, aby vysvětlil sestřino spontánní plivnutí. „Jenže Guadalupe není úplně špatná; je jen trochu zkažená.“
„Není to děvče -“ chtěl se zeptat Edward Bonshaw, ale bratr Pepe položil výstražně ruku Iowanovi na rameno.
„Neříkej to,“ varoval Pepe mladého Američana.
„Ne, není,“ odpověděl Juan Diego. Nevyřknuté slovo „retardovaná“ se vznášelo v chrámu, jako by ho pronesla jedna ze zázračných panen. (Lupe si přirozeně myšlenky nového misionáře přečetla; věděla, co měl na mysli.)
„Chlapcova noha není v pořádku – je rozdrcená a vychyluje se špatným směrem,“ upozornil Edward bratra Pepeho. „Neměl by jít k doktorovi?“
“ ¡Sí!“ vykřikl Juan Diego. „Vezměte mě k doktoru Vargasovi. To jenom šéf doufal v zázrak.“
„Šéf?“ zeptal se señor Eduardo, jako by to byl náboženský odkaz na Všemocného.
„Ne tenhle šéf,“ vyhrkl bratr Pepe.
„Jaký šéf?“ zeptal se Iowan.
„El jefe,“ odpověděl Juan Diego a ukázal na nervózního, pocitem viny ochromeného Riveru.
„Aha! Chlapcův otec?“ zeptal se Edward Pepeho.
„Ne, patrně ne – je to šéf skládky,“ vysvětlil mu bratr Pepe.
„Řídil ten pick-up! Je moc línej na to, aby si nechal opravit boční zrcátko! A podívejte se na ten jeho pitomej knírek! S tou chlupatou housenkou pod nosem ho v životě žádná ženská kromě prostitutky nebude chtít!“ běsnila Lupe.
„Svatá dobroto – ona má svůj vlastní jazyk?“ zeptal se Edward Bonshaw bratra Pepeho.

~ … ~

Juan Diego během letu potkává zvláštní dvojici, Miriam a Dorothy, matku s dcerou, které jsou velmi pozorné k spisovatelově handicapu, ochotně až vlezle mu nabídnou pomoc při hledání hotelového pokoje, přivolání taxíka a dalších věcí. Juan je jejich přítomností takřka převálcován, ale zároveň je mu pozornost obou mladších a velmi žádoucích žen příjemná. Jeho opětovné setkání s oběma dámami o několik dní později se brzy překlene do intimnější sféry, která je pro Irvingovy zápletky příznačná. Také neskutečnost těchto zážitků je rys, který bývá v řadě pozdějších románů autora specifický.

~ … ~

Nešlo o to, že by Juan Diego neměl politické názory, ale jako spisovatel se měl na pozoru před lidmi, kteří se domnívají, že vědí, jaké jeho politické názory jsou (nebo by měly být). To se mu dělo neustále.
Proč jinak by Dorothy přivážela Juana Diega právě sem? Jen proto, že je Američan a Dorothy si myslela, že by měl vidět, kam ti výše zmínění „vyděšení devatenáctiletí kluci“, jak je nazývala, přijížděli na rekreaci a odpočinek – se strachem, jak Dorothy zdůrazňovala, v hrůze z mučení, které předvídali, kdyby je někdy zajali Severovietnamci.
Dorothy mluvila podobně jako ti recenzenti a novináři, kteří si myslí, že Juan Diego jako spisovatel by měl být nějak víc mexicko-americký. Předpokládalo se, že jako Američan mexického původu by měl psát jako Američan mexického původu? Nebo se předpokládalo, že by měl psát o tom, že je Američan mexického původu? (Nenadhazují mu jeho kritici v podstatě, o čem by měl psát?)
„Nestaň se jedním z těch Mexičanů, kteří -“ vyhrkl tenkrát Pepe na Juana Diega a pak se zarazil.
„Kteří co?“ zeptala se Flor Pepeho.
„Jedním z těch Mexičanů, kteří nenávidějí Mexiko,“ vymáčkl ze sebe Pepe a pak k sobě Juana Diega přivinul. „A nestaň se ani jedním z těch Mexičanů, kteří se pořád vracejí – kteří nevydrží jinde,“ dodal Pepe.
Flor na bratra Pepeho jen zírala; její pohled by zdrcující.
„Kým ještě by se neměl stát?“ zeptala se Pepeho. „Jaký další druh Mexičanů je zakázaný?“
Flor nikdy nepochopila onu část, která se týká psaní: jak vzniknou očekávání toho, o čem by mexicko-americký spisovatel měl (nebo neměl) psát – že je nepřijatelný (v mysli mnoha recenzentů a novinářů) mexicko-americký spisovatel, který nepíše o mexicko-americké „životní zkušenosti“.

~ … ~

Ještě sice nemám přečtenu veškerou bibliografii Johna Irvinga, nicméně už teď musím přiznat, že Ulice Záhadných tajemství, bude patřit spíš k těm svazkům, ke kterým bych se nevrátila, pokud by byly časem zpracovány do podoby audioknih, což jinak dělám velmi ráda. Fantaskno zastoupené zejména malou čtenářkou myšlenek a dvojicí žen je sice dostatečným kořením příběhu, nepodařilo se mu ale vyvolat ve mně pozitivní vztah s hlavním hrdinou, sblížení s jeho životním příběhem, zainteresování na jeho osudech. Těžko říct, jestli bych knihu doporučila spíš Irvingovým znalcům či úplným „nováčkům“. I tak ale stojí za přečtení, už jen pro seznámení s onou svéráznou originalitou, kterou se podle mě John Irving jednoznačně odlišuje od svých současníků romanopisců.

Zdroje informací a obrázků: Bux.cz

Lucie Koníčková

Knihožrout. Pedant a věčný kritik. Milovnice zvířat, individuálních sportů, turistických map a zavilý plánovač zážitkově nabitých dovolených.

„Knihy jsou branami do lepších světů.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

eighteen − 7 =

CommentLuv badge