KNIŽNÍ RECENZE: Vlci

Už je tady zas. Dneska ale nebudu psát o prvotině Timura Vermese, nýbrž o poslední knize tuzemského maestra Franty Kotlety. V létě vyšli Lovci a těsně před Vánoci se na pultech knihkupectví objevila i krátká prequelová novela k trilogii Bratrstvo krve nesoucí název Vlci.

Řezník z Bruntálu tak zase potvrdil roli jednoho z nejproduktivnějších tuzemských autorů, pokud se tedy za pseudonymem František Kotleta neskrývá více absolventů bohemistiky, kteří si po šichtě u strýčka Meka přivydělávají něco k dobru psaním pochybné fantastiky.

Frantisek-Kotleta-VlciNázev: Vlci (Bratrstvo krve)
Autor: František Kotleta
Počet stran: 170
Nakladatel: Epocha
Rok vydání: 2015 (prosinec)

Anotace: Nechal si říkat Gerhard. Dřív ho však nazývali jinak – Radegast. Slavný válečník. Obávaný protivník. Postrach Avarů, Keltů i Římanů. Na vrcholu své slávy zmizel, aby se stal členem Bratrstva krve. Germánský upíří klan se vyhřívá v paprscích moci. Vládne rozsáhlým územím nejen v krajích ovládaných Germány, ale i v lesích patřících odnepaměti Bojům, kam nedávno přitáhli Slované. Jsou jako lovná zvěř. Kmen bez ochránců, snadná kořist pro vampýry i lykany. Ale časy se mění. Zítřek přinese zradu a krev…

Již na první pohled se vám možná bude zdát, že je něco špatně. Proč na obálce od Piotra Cieślińského není krucinál pouštní orel nebo cokoliv jiného, co by alespoň náznakem připomínalo starší tři sci-fi brášky? Ale prosím vás, to opravdu nevíte, že upíři se dožívají klidně i několika tisíc let, a tudíž není problém udělat prequel k něčemu, co se odehrává v roce 2020, klidně za dob raně středověkých. Právě prst na časové ose je hlavním lákadlem knihy, ale také i její částečnou vadou na kráse.

Kdo zná Kotletu, tak ví, že jeho knihy stojí i padají na hektolitrech umělé krve, Arnieho hláškách a podivných přirovnáních střelby k práci orchestru. Když ale příběh hodíte někam do propadliště dějin, kde ještě vlci dávali dobrou noc, vypadnou vám tak rotačáky, drsné hlášky najednou nejsou tak drsné a vytékající krev z brnění je dneska už trošku kýč. Výsledná atmosféra knihy je tak slabým odvarem jakéhokoliv jiného Kotletova počinu.

Samotný děj je pak taková podivná patlanina, která se spíše točí okolo vytváření místa pro podivně vtipné situace, než aby se snažila ohromit svou důmyslností – jako ostatně u Kotlety vždycky. Potkáte sice staré známé a možná po přečtení pozvednete i obočí, ale zásadněji novela následný děj Békáčka neovlivní.

Osobně mi střídmost úchyláren až tak nevadila, objevilo se jich pár a musím říct, že velmi vydatných. Ještě teď mi dokážou vykouzlit šibalský úsměv na tváři. Dokonce jsem si oblíbil i rozdílné prostředí, přeci jen těch kulometů a mimozemšťanů je dneska už trošku moc.

Pro fanoušky Bratrstva krve povinnost, pro nové čtenáře zajímavá možnost, jak si ke Kotletovi najít cestu. Děj je bez problému pochopitelný i bez znalostí Hustýho nářezu atd. Nejedná se ale o nic zásadnějšího, on to asi ani Franta nějak zásadněji nezamýšlel.

65%

Zdroje: Epocha, Databáze knih

Albert Hadáček

Let's slow it down. Let's slow it waaaay down...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

four + fourteen =

CommentLuv badge

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.