UKÁZKA: Soud padlých andělů

Nakladatelství Fortuna Libri vydává v edici Fortuna Litera napínavý román o hledání pravdy, o spravedlnosti a odpuštění, o lásce a nenávisti. Autor vytvořil vzrušující fantastický svět a jeho hlas vyznívá někdy zasněně a lyricky, jindy drsně a realisticky, ale vždy s nepopiratelnou podmanivostí. Připravuje se i filmové zpracování románu.

SOUD PADLÝCH ANDĚLŮ (JAMES KIMMEL)

Soud padlych andeluOriginální název: The Trial of Fallen Angels
Rozměry: 150 x 228 mm
Rozsah: 384 stran
Překladatel: Jana Pacnerová
Nakladatel: Fortuna Libri

Anotace: Brek Cuttlerová má všechno – milovaného manžela, roztomilou dcerku a úspěšnou právní praxi. Jednoho dne o všechno jako mávnutím proutku přijde. Ocitne se na osamělém železničním nástupišti, má zakrvácené šaty a nemůže si ani za nic vzpomenout, jak se tam dostala. Nabízí se jediné vysvětlení. Je mrtvá.

Uvázla mezi světy na záhadném místě, kde žijí lidé z její minulosti. Jen co se však dozví, že ji sem poslali proto, aby vstoupila mezi ty, kteří obžalovávají a obhajují duše u Posledního soudu, její naděje na útěk pohasne a nahradí ji strach z budoucnosti. Uvědomí si, že nejdřív se musí postavit tváří v tvář hrozné pravdě o své smrti. Když nečekaně zjistí, že před soudem stojí ona sama, dozví se překvapující odpověď na snad nejdůležitější otázku ze všech: Kdo je skutečným posledním soudcem našich životů?

Ukázka z knihy

Nejsi připravená na to, co uvidíš. Takže musíme omezit to, co budeš vidět, to je jediná možnost, Brek Abigail Cuttlerová, protože pořád trváš na tom, že to, čemu věříš, máš opravdu před očima.“

Tato slova pronesl Luas a přitom mi přiložil na oči plstěnou pásku, to všechno ve vestibulu, který vedl zpátky na nádraží Šemaja. Byl jako můj otec vzadu v kostele v můj svatební den, ironický a tesklivý, když mi spouštěl závoj přes obličej, než mě odvedl do neznáma. Měl na sobě stejný šedý oblek, vestu, košili a vázanku, jaké měl na sobě Bill Gwynne v práci ten poslední den, co jsem ho viděla. Podoba mezi Luasem a Billem byla záhadná, stejně jako jeho podobnost s oběma mými dědečky. Někdy jako by byl spojením všech tří mužů, jeho fyzické rysy se měnily jako hologram. Já osobně jsem vypadala svěže a reprezentativně jako ve svůj svatební den. Nana kolem mě celé dopoledne pobíhala, jak to dělává matka nevěsty, starala se, abych měla vlasy a nalíčení akorát. Jen místo svatebních šatů jsem na sobě měla svůj černý hedvábný kostým, z nějž se jí povedlo odstranit dětskou výživu a krev.

Ten kostým se stal v Šemaje mou uniformou: oděv, který zastupoval mou identitu, důkaz, že jsem prožila nějaký život, a především pro mě samotnou symbol a připomínka toho, že mám jednoznačně v úmyslu se do tohoto života vrátit. Protože jsem se nesmířila, nedokázala jsem a nechtěla se smířit s možností své smrti.

Říká se, že první stadium žalu je popírání, základní mechanismu sebezáchovy, jenž ochraňuje ty, kteří přežili, od nesmírnosti ztráty, již právě utrpěli, a to jim umožňuje žít dál. To platí stejnou měrou pro mrtvé, kteří truchlí sami nad sebou, jako pro jejich pozůstalé. Nana a Luas chtěli, abych se s tím smířila, ale já byla ochotna jim nanejvýš vyhovět a hrát o čas, než se vyléčím z té choroby, která se zmocnila nadvlády nad mým mozkem.

Tahle strategie mi to pomáhala zvládat a udržovat mě při smyslech – ano, i v posmrtném životě může člověk zešílet. To ale nijak nezmenšovalo můj zoufalý stesk po Saře, který mě hrozil každým okamžikem pohltit a srazit do propasti, ať už jsem byla živá nebo mrtvá. Kde je? starala jsem se ustavičně. Kdo se o ni stará? Bo byl skvělý taťka a věděl si rady, ale Bo nebyl já. Neprobouzel se třikrát za noc, aby ji přikryl, když se odkopala. Neznal rozdíl mezi tím, kdy pláče, protože má hlad, protože potřebuje přebalit, protože ji bolí bříško nebo z nudy. Neuměl zpaměti telefonní čísla k pediatrovi a na centrum léčení otrav. Nečetl seznam přísad a nutričních hodnot na všem, co snědla, ani nestudoval příbalové letáky k lékům kvůli kontraindikacím a varováním před vedlejšími účinky. Nerozplýval se nad batolecími oblečky v obchodních domech a nedbal na to, aby byla nejroztomilejším dítětem ve školce. A neudělal si každý víkend čas, aby zaznamenal do „Deníčku našeho děťátka“ všechny milníky jejího života a jaká se z ní stává krásná holčička.

Ach, moc jsem toužila ji obejmout, cítit, jak jí buší srdíčko a jak se jí zvedá a klesá hrudníček – mé milované, krásné hnědooké holčičce. Odhodlání znovu se s ní setkat mě udržovalo v chodu. Udělala bych všechno, co by po mně kdo žádal, abych se dostala zpátky ke své dceři, manželovi, domovu a životu. Ochotně jsem spřádala s Nanou a Luasem fantazii, že jsem v nebi, přičemž jsem ale tajně věděla, že to nic jiného není – fantazie, halucinace – a já budu brzy u svých.

Nana mi vysvětlila, že strávím den s Luasem, ale ani nenaznačila, kam půjdeme nebo co budeme dělat. Bude to můj první den bez Nany od příjezdu do Šemaji. Když jsem si čechrala vlasy před zrcadlem v ložnici, než jsem vyšla z jejího domu v Delawaru, zeptala jsem se jí, jestli Luas není můj pradědeček Frank, se kterým jsem se nikdy nesetkala.

„Ne, ne,“ řekla se svým italským akcentem, pobavena takovým nápadem. „Luas není tvůj pradědeček, má milá. Frank už šel dál. Luas je nejvyšší znalec práva v Šemaje.“

„Co to znamená?“ zeptala jsem se. „Nejvyšší znalec práva?“

„To znamená, že je tady vrchním právníkem.“

„Ale já myslela, že jsme v nebi,“ řekla jsem, ne docela sarkasticky, okamžitě jsem si uvědomila ten protiklad a v duchu jsem se usmála. „Proč by někdo potřeboval v ráji právníky?“

Nana se zatvářila překvapeně. „Snad si nemyslíš, že by Bůh nechal duše čelit Poslednímu soudu samotné? Dokonce i vrahové na zemi mají právníky, kteří je zastupují, a přitom jsou výsledky těch procesů jenom dočasné. Tady jsou sázky vysoké, má milá. Celá věčnost.“

Nebyla jsem schopna slova.

„Luas ti všechno vysvětlí,“ ujišťovala mě Nana. „Ale prozradím ti jedno malé tajemství. Potřebuje tvou pomoc. Ať se ale nedozví, že jsem ti to prozradila.“

„On potřebuje mou pomoc?“ opakovala jsem. „Pomoc potřebuju já.“

„Ano, má milá,“ řekla, „a tím, že pomůžeš Luasovi, budeš pomáhat i sobě.“

„S čím přesně ode mě potřebuje pomoct?“

Nana se na okamžik zarazila a zadívala se na mě do zrcadla. „Chce opustit Šemaju, ale nemůže najít cestu ven. To se stává skoro každému. Šemaja není to, čím se zdá. Po pravdě řečeno, je to přesný opak. Snaž se to nezapomenout. Člověk tu zabloudí stejně snadno jako na zemi. Ale tady je vlastně snazší najít cestu zpátky domů. To lidi nechápou. Stane se to automaticky, když jsi připravená.“

„Připravená k čemu?“ zeptala jsem se.

„Připravená přejít, má milá,“ řekla Nana.

Nechápala jsem. „Vždyť jsi mi právě říkala, že Luas chce odejít?“

„To chce, moc chce,“ řekla Nana. „Ale není připravený a tak zůstává. Jedině on si může vybrat.“

„Jak dlouho tady je?“ zeptala jsem se.

Nana se na okamžik zamyslela. „Podle mého asi tak dva tisíce let, má milá,“ řekla. Usmála se a odložila kartáč na vlasy. „Tak pojď, už je čas jít za ním. On ti dovede vysvětlit, jak to v Šemaje chodí, líp než já. Jeho práce je školit nové přítomné. Já jen vím, jak jim pomoci odejít.“

Luas pokračoval v pokynech, které mi dával ve vestibulu: „Nádraží je plné nově příchozích,“ říkal. „Nic neuslyšíš, ale ucítíš, jak se o tebe otírají. Nepokoušej se na ně sahat a za žádných okolností si nesundávej pásku z očí. Vchod do soudní síně je na protější straně nádraží. Půjdeme tam rovnou. Jsi připravená?“

Pásku jsem měla pevně přivázanou kolem hlavy a byla jsem čím dál nervóznější. „Proč je neuvidím?“ ptala jsem se. „A jak to myslíš, soudní síň?“

„To ti vysvětlím později,“ řekl a naposled utáhl uzel na pásce, aby měl jistotu, že drží. „Jestli nepůjdeme hned, zmeškáme proces. Vidíš něco?“

„Ne.“

„Tak jsi připravená. Pojď.“

Popadl mě za levý loket a pobídl kupředu, tělo mu ztuhlo, jak se opřel do dveří. Po vstupu na nádraží jsem okamžitě vycítila obrovský dav lidí, jak se kolem mě hemží v přízračném tichu. Měla jsem dojem, že se mi o boky a ramena začínají otírat jejich těla, ale dbala jsem Luasova varování a nepokoušela jsem se jich dotýkat. I tak jsem už v polovině cesty nedokázala odolávat pokušení vykouknout zpod pásky.

To, co jsem uviděla, se těžko popisuje.

Nádraží nebylo plné lidských těl, ale spíš lidských vzpomínek. Tisíce třpytivých koulí pluly vzduchem po nádraží jako hvězdy na noční obloze. Každá koule byla naplněná myšlenkami, pocity, obrazy a emocemi za celý lidský život, blýskaly se a klenuly uvnitř jako zářivě barevné elektrické výboje. Byly to syrové vzpomínky, ne hygienicky upravené historky, které si navzájem vyprávíme u kávy nebo i upřímnější líčení, jaká si zapisujeme do tajných deníků, ale život sám, jak ho vnímají a jak si ho zapamatují ti, kdo ho prožili. Pohledem na takovou kouli jsem se ocitla v přímém kontaktu se vzpomínkami uvnitř bez ochranného filtru cizí mysli, takže ty vzpomínky působily, jako by byly moje.


James-Kimmel-Jr.AUTOR: JAMES KIMMEL

James Kimmel jr. napsal knihu Suing for Peace: A Guide for Resolving Life´s Conflicts (Prosba o mír: Příručka řešení životních konfliktů). Na univerzitě v Pensylvánii získal doktorát z jurisprudence.

Působí jako právník a zaměřuje se na průnik práva a duchovnosti. V systému trestního soudnictví pomáhá lidem, kteří trpí duševními chorobami včetně závislosti na drogách. Žije v Pensylvánii spolu s manželkou a dvěma dětmi.

Zdroj informací a obrázků: FortunaLibri.cz, GoodReads.com

Redakce

Společné články redaktorů Knižního vesmíru.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

1 + fifteen =

CommentLuv badge