UKÁZKA: Dech

Dnes vydává nakladatelství Baronet první díl nové dystopické série, která sleduje příběh tří hrdinů žijících v uzavřené kyslíkové kapsuli, protože svět venku se změnil pomalu k nepoznání…

DECH (SARAH CROSSAN)

DechOriginální název: Breathe
Série: Dech 1
Rozměry: 120 x 195 mm
Rozsah: 264 stran
Překladatel: Radvan Markus
Nakladatel: Baronet

Anotace: Nic pro nás není tak přirozené jako dýchání. Představte si ale svět, ve kterém si jen privilegovaní mohou koupit dostatek kyslíku k tomu, aby mohli tančit či si zahrát obyčejný fotbal. Svět, kde chudí jen stěží zaplatí účet za vzduch nezbytný k životu. Svět, v němž po netušené katastrofě přežívá zbytek obyvatel v hermeticky uzavřených městech s vlastní atmosférou. Pustou planetu Zemi, kde nejvzácnějším rostlinným druhem je obyčejný strom.

Právě v takovém světě žije Alina, Bea, Quinn a jejich přátelé. Od ostatních mladých lidí se liší svou přemýšlivostí a odvahou něco ve svém okolí změnit. Odvahou nadechnout se jinak než druzí – svobodně. Dystopický román mladé irsko-americké autorky plný dobrodružství, při němž se doslova tají dech.

Ukázka z knihy

Alina

Stisknu Abelovi ruku a on se na mě podívá. „Teď?“ zeptá se. Druhou ruku strčí do kapsy.

„Ne, ne. Ještě ne,“ šeptám. Jsme přímo v hledáčku několika kamer a pár metrů od nás stojí stevard. Přitáhnu Abela k sobě a obejmu ho kolem krku. Necho díme spolu, ale pokud to budeme předstírat, nebude me vypadat tak podezřele.

„Dej mi vědět kdy,“ říká Abel.

Blížíme se ke skupině bříz bělokorých a připojujeme se k hloučku návštěvníků, kteří na ně zírají. Průvodce podrobně vysvětluje, jak složité je zde udržet stromy naživu, a turisté, většinou prémiové, to baští i s navijákem. „Než doroste do podobné výšky, trvá této odrůdě celých dvanáct let. Srovnatelný exemplář nenajdete nikde jinde na Zemi.“ Odolávám pokušení obrátit oči v sloup a místo toho vytahuju svůj pad, abych si jako správná turistka pořídila fotku.

Z amplionů kdosi oznamuje přísným hlasem: „Za pět minut se rezervace zavírá. Prosím, opusťte biosféru. Za pět minut se rezervace zavírá. Prosím, opusťte biosféru.

„Už to nestihneme,“ prohlásí Abel, pustí moji rukua zamíří k východu. Okamžitě se mu vrhám kolem krku. Při tréninku byl ohromně sebejistý. Nikdy by mě nenapadlo, že tak rychle dostane strach.

„Nemůžeme z toho vycouvat,“ říkám rozhodně. „Na vstupné jsme šetřili celé měsíce. A potřebujeme ty sazenice. Bez nich pryč nepůjdeme.“ Rozhlížím se ko lem. Všichni jdou směrem k nám, včetně stevardů. Políbím Abela na špičku nosu. Odtáhne se.

„Proč to nemůže udělat tvoje teta nebo strýček?“

„Už jsem ti to jednou vysvětlovala,“ odseknu. „Dělají v zemědělském sektoru a pro tuhle část biosféry nemají povolenky.“ Hlouček turistů projde šouravým krokem okolo a zamíří k obchodu se suvenýry. Usměju se na postarší pár, který se na nás dívá. Opětují můj úsměv, zavěsí se do sebe a pokračují v chůzi.

„Jestli mě chytnou…“

„Nechytnou nás,“ prohlašuju, přestože si nemůžu být jistá. Vím jen, že mě nikdy předtím nepřistihli a že Abelovo váhání pouze zvyšuje nebezpečí, že se to poprvé stane právě teď.

Odvádím ho zpátky na vyhlédnuté místo, kam na nás dohlédne pouze kamera číslo čtyři. „Je napravo od tebe,“ dávám mu pokyn. „Musíšse trefit.“ Přikývne, zašátrá v kapse a vytáhne ruku zaťatou v pěst, takže vím, že v ní svírá kámen. Nejradši bych ho teď políbila doopravdy, ale není na to čas a koneckonců nevím, jestli by ode mě opravdovou pusu vůbec chtěl.

Když kamera zamíří opačným směrem, šťouchnu do Abela loktem a on vymrští kámen do vzduchu. Zadržím dech. A chce se mi zavřít oči, protože vidím, že kámen nezasáhne cíl. Chytnou nás. A nezavřou nás do vězení. Jednoduše se po nás slehne zem.

„Sakra,“ vycedí mezi zuby Abel.

Místo toho, aby zasáhl kameru, odrazí se kámen od stromu a spadne jednomu turistovi na hlavu. Zalapám po dechu. Ke sténajícímu turistovi se rozběhnou stevardi.

„Dostal jsem ránu do hlavy!“ křičí turista. „Někdo na mě vystřelil.“

„Musím odsud vypadnout,“ žadoní Abel. „Hned. Ty to nechápeš.“

„Máš ještě jeden?“ ptám se a chytám ho za loket, aby nezačal utíkat. Přikývne a vytáhne z kapsy další, ještě větší kámen. Pokouší se mi ho podat. „Musíš ho hodit ty,“ trvám na svém. „Máš lepší mušku.“ Kamera stále opisuje svůj půlkruh. „Rychle!“

„Když se netrefím, můžu někoho zabít.“

Podívám se na kámen v jeho ruce. Má pravdu. Je těžký, má ostré hrany a Abel velkou sílu.

„Tak se tref,“ povídám. Stevardi shánějí nosítka. Jestli se kdokoli z nich otočí naším směrem a uvidí nás stranou od ostatních, určitě nás začnou sledovat. Abel musí okamžitě hodit, nebo nám nezbude než vypadnout. „Udělej to!“

Kámen prosviští vzduchem, zasáhne kameru a roztříští čočku na střepy. Na pěšinu začnou pršet úlomky skla a plastu a objeví se další stevardi. Abel na mě vrhne krátký pohled a pak se rozběhne přímo do největšího zástupu.

„Ten kámen mohl někoho zabít!“ křičí zplna hrdla. „Je tady životu nebezpečno!“

Zhluboka se nadechnu a protáhnu se pod lanovým zábradlím. Skrčená až k zemi sprintuju mezi stromy a skáču mezi kořeny. Většina pomocných pracovníků takhle běhat neumí, jejich srdce by takovou zátěž nevydržela. Právě proto však trávíme noci v temných uličkách a honíme se navzájem, abychom rozpumpovali srdce. Vdechujeme přitom ovšem nepovolené
množství kyslíku.

Vytahuju ručně nakreslenou mapu biosféry, na níž je křížkem vyznačené místo, kde roste jilm. Člověk by ho ale snadno nalezl i bez mapy. Větve má jako velkolepá křídla rozepjatá tak doširoka, že vypadá jako pták chystající se vzlétnout.

Při pohledu na jeho vznešenost se tají dech, ale jánemám čas se zastavit, abych ho obdivovala. Otvírám batoh, vytahuju lano a přehazuju ho přes nejnižší větev. Popadnu zahradní nůžky, strčím je do kapsy a začnu šplhat. Když se dostanu na větev, pouštím la no a škrábu se nahoru po dalších větvích a sucích. Na možný neúspěch radši ani nepomyslím. V hlavě mám jenom sazenice a jak je dostat do Lesa. Nakročím po větvi a šmik, sazenice letí na zem.

Nejraději bych tu zůstala, zavolala Abela a strávila celé odpoledne na opravdovém vzduchu, usazená v pevném náručí jilmu. Anebo v jeho náručí. Ne že by to bylo dovoleno; žádné románky mezi členy Odboje, připomíná nám stále Petra. Přináší to jen komplikace a brání nám to činit správná rozhodnutí. A má úplnou pravdu. Když jsem si pro misi vybrala Abela, vůbec jsem neřešila, že není úplně připravený. Potřebovala jsem jen záminku, proč s ním trénovat.

O tom ale teď nemám čas přemýšlet. Brzy stevardi zametou úlomky kamery, odnesou zraněného turistu a všichni se začnou tlačit k východu. Pospíším si na zem, sbalím sazenice i náčiní a jako o závod se ženu zpátky. Srdce mi buší jako kladivo.

Když se přiblížím k mezeře mezi stromy, ve které prosvítá žlutá pěšina, klekám si na čtyři a plížím se po centimetrech. Když vstanu a ležérním krokem dojdu k Abelovi, nikdo si mě nevšímá. Abel ke mně otočí hlavu, usměje se a poodstoupí od okraje zástupu.

Následujeme poslední turisty otáčejícími se dveřmi do temného tunelu, který odděluje biosféru od zbytku kapsule. Vzduch se proměňuje. Už nechutná zeleně a opravdově, ale získává umělou pachuť. Na konci tunelu se dáváme do klidného kroku. Dbáme přitom na to, abychom nepřekročili povolenou rychlost tří mil za hodinu pro případ, že nás zachytí radar anebo si nás všimne stevard.

Nacházíme se v První zóně s jejími čistými bulváry a skleněnými budovami. Všichni kolemjdoucí mají perfektně padnoucí obleky a na samolibých obličejích nosí dýchací masky spojené s kyslíkovými nádržemi u pasu. Všichni jsou pochopitelně prémiové, a když nás spatří, uhýbají pohledem, byť by to mělo být jen neznatelně. Neohlížíme se napravo ani nalevo a jdeme dál. Přestože jednotlivé zóny kapsule nerozdělují žádné zdi, elektrické ploty ani zátarasy, není při vstupu do Druhé zóny pochyb, že jsme nechali smetánku za sebou. Zde, blíž ke středu kupole, se rodinné domy proměnily v nízké činžáky. Místo otevřených bulvárů tu jsou úzké ulice a hemží se to tu nikoli kravaťáky, ale stevardy, protože právě tady bydlí. Necháváme hlavy sklo něné.

Zanedlouho dosahujeme Třetí zóny. Činžáky, z nichž každý je schopen pojmout tisíc lidí, dosahují skoro až ke skleněné kupoli a v ulicích je téměř tma jako v noci; všechno přirozené světlo je pohlceno betonem. Zahýbáme do ponurého průchodu mezi dvěma budovami. Chabá náhrada za velkolepost jilmů a olší.

Abel si nadšením mne ruce a tancuje na místě. „My jsme to zvládli! Máš všechno, co jsi potřebovala? Můžu se podívat? Jestli chceš, o všechno se postarám.“ Je to zase ten starý Abel, kterého jsem znala.

„Mám hromadu sazenic. Silas tomu nebude věřit. Dost možná, že mě Petra povýší!“

„Byla jsi prostě úžasná!“ chválí mě a obejme mě kolem pasu. Široce se usmívá a je přitom tak blízko, že se špičkami nosu téměř dotýkáme. V žertu ho od strčím, nejsem připravená na to, co by polibkem mohlo začít.

„Já? Byl jsi to přece ty, kdo hodil kámen a odvedl pozornost. Jsem ráda, že tě Petra našla, Abele. Tvá účast pro nás znamená velký přínos.“ Nevím, proč pořád trvám na tom, aby se náš vztah neustále točil kolem Odboje. Nevím, proč mu nemůžu jednoduše říct, že jsem s ním ráda, ať spolu pracujeme, nebo ne.

„Takže je doručíme do Lesa?“ chce vědět.

„Jo. Půjdeš s námi?“

Abel se celý rozzáří. „Že se vůbec ptáš!“ Když znovu nenápadně vykročíme po ulici, Abel mě obejme kolem ramen. Celá se zachvěju.

„Důvěřuješ mi?“ zeptá se a pohladí mě prsty na krku.

„Přestaň, Abele!“ napomenu ho. „Jsme druzi ve zbrani, ne milenci.“ Chci, aby mi odporoval a prohlásil, že beze mě nemůže žít. Nic takového neudělá, jen se zasměje. Nechám jeho paži tam, kde je.

Narozdíl od něj se ale nesměju.


Sarah CrossanAUTORKA: SARAH CROSSEN

Sarah Crossan je Irka, která získala titul z filozofie a literatury a teprve později se vrhla na dráhu učitelky angličtiny a dramatu na univerzitě v Cambridge. Ke psaní na plný úvazek přešla až po té, co se na školách snažila více zpropagovat kreativní psaní. V roce 2003 obdržela magisterský titul v kreativním psaní na univerzitě ve Warwicku. V současné době žije v New Yorku v Americe.

Zdroj informací a obrázků: Baronet.cz, GoodReads.com, KnižníDoupě.cz

Redakce

Společné články redaktorů Knižního vesmíru.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

5 × four =

CommentLuv badge