Agentura: Lovci lebek – 5.část

V pořadí již pátá část Lovců lebek je tady! Čtěte, bavte se a hlavně nezapomeňte hlasovat.

Agentura

Niall nervózně přecházel po zaneřáděném obýváku a naštvaně nakopával odpadky, které měly tu drzost připlést se mu cesty. Cítil se jako lev v kleci – lapený a neschopný cokoli změnit. Čas se neskutečně vlekl. Od chvíle, kdy se mu Haley zhroutila v náručí a on na pomoc zavolal doktorku z vedlejšího bytu, uběhla sotva půl hodina, ale jemu to připadalo jako celá věčnost. Nesnášel čekání. A ještě mnohem víc nesnášel, když musel sedět se založenýma rukama a nechat ostatní odvést všechnu práci.

Když se dveře do Haleyna pokoje konečně otevřely, nejspíš se mu mělo ulevit. Ve skutečnosti ale nevěděl, jestli by sis spíš neměl začít dělat ještě větší starosti. Stačil mu jediný pohled na doktorku, aby ho zalil děs.

Theresa Blairová byla velice pohledná žena. Měla podlouhlou tvář se špičatou bradou, jejíž dominantou byly pronikavě zelené oči, které jakoby vám hleděly přímo do duše. Vlasy jí sotva dosahovaly ramen a zrovna měly mahagonovou barvu – ještě před několika týdny byly ale ryšavé. Díky své vysoké – měřila metr sedmdesát pět – a štíhlé postavě ji lidé většinou tipovali spíš na vysloužilou modelku, než vynikající doktorku, jíž byla. Byla o několik let starší než Niall, čtyřicítku už měla za rohem, ale na půvabu jí to ani v nejmenším neubíralo.

Těsně poté, co se sem Theresa před několika lety přistěhovala, předtím, než Niall zjistil, co byla skutečně zač, si spolu několikrát vyšli. Oba se moc dobře bavili, rozuměli si, ale nakonec se dohodli, že raději zůstanou jen přáteli. Nikdy by jim to neklapalo. Ona moc pracovala a on… vlastně taky. Na dlouhé dny odjížděl do nejzapadlejších koutů světa, aby tam naháněl děsivé příšery, a domů se vracel potlučený a mrzutý. Nebyl ideální kandidát na vážnou známost. Pak tu samozřejmě byla ještě ta nemilá skutečnost, že Theresa byla jednou z těch příšer, které měl lovit.

Když se to dozvěděl, když odhalil její pravou identitu, zaváhal. Hluboko zakořeněné pudy ho vybízely, aby její nicotnou existenci ukončil. A málem to udělal. Včas si ale uvědomil, že nebyla jen nějaké další bezejmenné monstrum. Znal ji. Viděl ji věnovat spoustu času a úsilí péči o nemocné lidi. Viděl ji smát se a vtipkovat a vypadat víc lidsky, než on kdy mohl. Nezasloužila si zemřít. Nikomu neubližovala a na její hlavu nebyla vypsaná odměna. Ušetřil ji. Tenkrát mu řekla, že svého rozhodnutí nebude litovat. A měla pravdu.

Když ji teď viděl vycházet z pokoje své svěřenky, jediné, čeho litoval, bylo, že ji znal tak dobře. Její krásná tvář byla strhaná a ustaraná, a přestože se to před ním snažila skrývat, všiml si záblesků beznaděje v jejích očích.

Těžce polkl a posadil se na gauč. Měl pocit, že nohy by ho už moc dlouho neunesly.

„Zastavila jsem krvácení,“ oznámila, když se k němu připojila na pohovce. Díky jejímu opatrnému, uklidňujícímu tónu mu to neposkytlo moc úlevy. Takový tón znal, už ho od ní několikrát slyšel, když ji zašel navštívit do nemocnice – sdělovaly se jím špatné zprávy. „Teď odpočívá.“

Schoval si obličej do dlaní, pokoušejíc se uklidnit. Nemohl o Haley přijít. Dal jejímu otci slib, že se o ni postará.

„Bude v pořádku?“ zeptal se nakonec.

Mlčela tak dlouho, že to nemohlo znamenat nic dobrého.

Naléhavě na ni pohlédl. „Thereso?“

Chytila ho za ruku, jakoby se bála, že její oporu bude potřebovat.

„Stáhla jsem si poslední výsledky jejích testů,“ začala. Snažila se zachovat si svoji neutrální masku, ale moc se jí to nedařilo. I jí Haley za ty roky přirostla k srdci. Občas na ni chodila dohlížet, když byl Niall dlouho pryč. Byla to hodná mladá holka, takovýhle krutý osud si nezasloužila. „Není to dobré. Nádor se rozrůstá.“

„Když byla malá, už jednou z ní tu věc dostali. Nemůžete…“

„Nemůžeme,“ utnula ho Theresa spěšně. Nechtěla znít bezcitně, ale nemohla mu dovolit začít si dělat falešné naděje. „Jsem si jistá, že její neurolog to s vámi už probral. Nádor je na jiném místě, než když se u Haley objevil poprvé. Operace není možná.“

Už když to od doktorů před půl rokem slyšel poprvé, nechtěl tomu věřit. Odmítal tomu věřit. Jenže čas plynul a Haleyny epizodky byly čím dál tím častější, dodávaly celé věci na reálnosti. Teď už to nemohl ignorovat.

Celý jeho svět se začínal sypat.

„Jak dlouho?“ hlesl.

„To je těžké určit.“

Poznal, že mlžila. Rovněž věděl, že se před ním nesnažila nic skrývat. Byly si blízcí a ona se ho jen snažila chránit. Nechtěla mu ještě víc ubližovat. Ale musel to slyšet.

„Jak dlouho?“ zopakoval pevně.

Povzdechla si. Měl dojem, že v jejím hlasu slyšel potlačované slzy. „Pár měsíců, při nejlepším.“

Niall odmítavě zavrtěl hlavou. Ne. To bylo příliš brzy, tak zatraceně brzy. Haley byla ještě příliš mladá… „Musí existovat způsob, jak…“

Znovu jeho naděje pohřbila. „Žádný není, Nialle, už zkusili úplně všechno. Ona… ona umírá. Nedokážeme jí nijak pomoc, jen jí odchod ulehčit, až přijde její čas.“

Při těch slovech se v něm něco zlomilo. Vyskočil na nohy a vzal ji s sebou. Držel ji za ramena, pravděpodobně příliš drsně, a zatřásl s ní, jakoby se ji pokoušel probudit.

„To neříkej!“ zařval. „Ona neumře! Nedovolím to!“

„Nialle…“

Odmítal ji poslouchat. Takhle to nemohlo skončit. „Jsi zatracená harpyje! Udělej něco!“

„Nemůžu!“ vyjekla. Teď už zoufalství otřásalo i jí. Přála si pomoc, vážně ano, ale neměla jak. Přestože se skutečné harpyje od jejich klasických antických předobrazů lišily, jak jen to šlo, tohle bylo nad její síly. Do očí jí vhrkly slzy. „Víš, že takhle moje moc nefunguje! Nedokážu lidi léčit! Můžu jim jen usnadnit odchod, nic víc!“

Její výbuch ho vytrhl z transu. Pustil ji a ustoupil. Tohle nebyl on, ovládal ho žal a beznaděj.

„Díky za pomoc,“ hlesl nepřítomně. „Teď už můžeš jít. Nechtěl bych tě zdržovat.“

„Nialle, tohle nemusíš …“ začala smířlivě. Natáhla k němu ruku, ale on uhnul. Byl příliš rozhozený, pohybujíc se na samé hraně příčetnosti, než aby jí mohl dovolit setrvávat v jeho blízkosti. Nevěřil si. Nechtěl udělat něco, čeho by později litoval.

„Jdi!“

Zřejmě pochopila, protože se už dál nedohadovala. Poslušně si sbalila věci a zamířila ke dveřím. Na prahu se zastavila.

„Jestli ti ještě někdo z Agentury dluží laskavost, je načase si ji vybrat,“ poradila mu, aniž by na něj pohlédla. Její slova ho mátla, naháněla mu husí kůži. „Je to jen výstřel do prázdna, ale jestli jí někdo dokáže pomoct, jsou to oni.“


Hlasování

Kontaktuje Niall Agenturu?

  • Ano (90%, 36 Votes)
  • Ne (10%, 4 Votes)

Total Voters: 40

Nahrávání ... Nahrávání ...

Lucie Adamová

Mladá spisovatelka, která se příliš často nechává unášet na vlnách fantazie a má sklony zapomínat na realitu. "If I had a dollar for every time I’ve felt more emotions towards a fictional character than I do towards people I know in real life, I would probably have enough money to pay for the psychiatric help I obviously need."

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

14 − twelve =

CommentLuv badge