UKÁZKA: Odhalení

Přestože kniha oficiálně u nakladatelství Fantom Print vyšla již v minulém roce, distribuce knihy začne až v druhém lednovém týdnu. A my vám nyní přinášíme malou ukázku z knihy, ať víte, na co se můžete těšit.

ODHALENÍ (OLIVER BOWDEN)

OdhaleníOriginální název: Revelations
Žánr: fantasy
Série: Assassin’s Creed 4
Provedení: vázaná s přebalem
Rozměry: 145×205 mm
Rozsah: 272 stran
Překlad: Kateřina Niklová
Autor obálky: Ubisoft
Nakladatel: FANTOM Print

Anotace: Začíná šestnácté století. Templáři v čele s rodem Borgiů byli sice navenek poraženi, ale přesto se stále nevzdávají šance získat opět moc. Prostředkem by se měla stát tajemná knihovna zapečetěná kdysi dávným asasínským Strážcem Altairem Ibn-La’Ahádem v syrské pevnosti Masyaf. Tu templáři ovládají a jejich cíl je jediný – knihovnu odpečetit a dostat se k Altairovu odkazu. Cestu k němu dláždí zisk několika knih, rozesetých před lety Niccolem Polem po různých místech Konstantinopole.

Stárnoucí asasínský Strážce Ezio Auditore cítí, že konec života se blíží, přesto ví, že jeho úkol ještě nebyl dokončen. Vydává se tak až do Byzancie, aby sám odhalil tajemství, které by mohlo změnit nejen jeho vlastní náhled na svět, ale i celkovou rovnováhu sil v boji mezi věčnými nepřáteli – asasíny a templáři. Uspěje, nebo jeho celoživotní snaha zůstane nenaplněna?

Ukázka z knihy

Vysoko na čistém, jasném nebi se vznášel orel.

Zaprášený poutník znavený dlouhou cestou od něj odtrhl oči, vyšplhal na nízkou, hrubou zídku, na opačné straně seskočil dolů, chvíli zůstal bez hnutí stát a pozorně studoval krajinu před sebou. Drsné, zasněžené horské štíty obklopovaly, chránily a uzavíraly mezi sebou hrad, který se vypínal do výšky a jehož věž byla zrcadlovým odrazem menší kupole nedalekého vězení. Pod strmými šedými stěnami trčely ze země ostré kameny připomínající drápy. Nebylo to poprvé, co hrad viděl – poprvé ho zahlédl už včera, když za soumraku vylezl na skalní výběžek asi míli na západ. Vypadalo to, jako by ho v nepřístupném terénu zbudovala magie, dokonale totiž zapadal mezi skaliska a strže, s nimiž spojil síly.

Dorazil k cíli – konečně. Po dvanácti vyčerpávajících měsících. Byla to dlouhá cesta, silnice nerovné a počasí nevlídné.

Poutník si pro jistotu dřepl, zkontroloval své zbraně a dál se díval. Pátral po jakékoli známce pohybu. Jakékoli.
Na hradbách nebyla ani duše. Sníh se točil v řezavém větru. Po lidech nebyla nikde ani památka. Místo vypadalo opuštěně. Po všem, co četl, to čekal. Život ho ale naučil, že je vždy lepší přesvědčit se. Zůstal nehnutě dřepět.
Neslyšel nic než vítr. Pak – něco. Škrábání? Po jeho levici se dolů ze svahu sesypala hrst kamínků. Napnul se a trochu se zvedl, zůstal ale shrbený. Znenadání ho do pravého ramene trefil šíp a pronikl mu zbrojí.

Trhl sebou, zašklebil se bolestí a dotkl se šípu, pak zvedl hlavu a zadíval se na skalní výběžek před hradem – na útes asi dvacet stop vysoký – který sloužil jako přirozené vnější opevnění. Objevil se na něm muž v tmavě červené tunice, šedém kabátu a ve zbroji. Pyšnil se odznakem kapitána. Hlavu měl vyholenou a obličej mu hyzdila jizva, která se táhla dolů zprava doleva. Rozevřel ústa ve výrazu, který byl napůl šklebem, napůl triumfálním úsměvem, a odhalil obroušené, křivé zuby, hnědé jako náhrobky na zanedbaném hřbitově.

Poutník škubl za násadu šípu. Hrot se zachytil o zbroj, pronikl ale jen kovem, do kůže ho sotva škrábl. Zlomil násadu a odhodil ji stranou. Přitom spatřil, že vedle vyholeného kapitána zaujala pozici víc než stovka podobně oděných mužů vyzbrojených halapartnami a meči. Obličeje jim sice zakrývaly přilby s chrániči nosu, znak s černým orlem na tunikách mu ale prozradil, kdo jsou a co s ním udělají, pokud ho zajmou.

Stárl snad, že se nechal chytit do tak jednoduché pasti? Dával si takový pozor!

A kromě toho ještě nebylo po všem.

Ustoupil dozadu a připravil se. Vojáci se zatím rozběhli dolů ze svahu ke skalní plošině, na které stál, rozestoupili se, obklíčili ho a namířili na něj halapartnami. Vycítil, že se ho navzdory přesile bojí. Znali jeho pověst a dělali dobře, že byli obezřetní.

Zadíval se na halapartny. Měly jak sekyru, tak bodec.

Trhl rukama a z pochev na zápěstích vyskočily dvě tenké, šedé, smrtící čepele. Obrnil se a odrazil první, váhavou ránu – chtěli ho zajmout živého? Pak se do něj pustili ze všech stran a snažili se ho srazit na kolena.

Otočil se a čistě přesekl násady dvou nejbližších halaparten. Hlava jedné vylétla do vzduchu, on schoval čepel a chytil useknutý kus dřív, než mohl spadnout na zem. Popadl halapartnu za zbytek násady a zasekl ji do hrudi jejího předchozího pána.

Vzápětí ho závan vzduchu varoval před dalším útokem. Stačil se jen tak tak sehnout, načež mu další halapartna prosvištěla sotva palec nad zády. Divoce sekl cizí zbraní, pustil ji a levou čepel zabodl hluboko do nohy útočníka před sebou. Muž zavyl a klesl k zemi.

Nato sebral ze země halapartnu, která ho před okamžikem málem připravila o život, zatočil s ní a dalšímu útočníkovi usekl ruce. Vylétly do vzduchu, prsty se zkroutily, jako by žebraly o milost, a gejzír krve za nimi připomínal červenou duhu.

To vojáky na okamžik zarazilo, viděli už ale mnohem horší věci a poutník tak získal jen vteřinu na odpočinek, než se na něj znovu vrhli. Ohnal se halapartnou a zasekl ji do krku muži, který se na něj řítil, aby ho sťal. Poté halapartnu pustil a schoval i druhou čepel, aby si uvolnil ruce a mohl se postavit seržantovi se širokým mečem. Odhodil ho mezi vojáky, napřed mu ale sebral zbraň. Potěžkal ji, svaly na pažích se mu přitom napjaly, sevřel meč oběma rukama, zvedl ho a rozpoltil přilbu halapartníkovi, který ho napadl zezadu v naději, že ho zaskočí.

Byl to dobrý meč a na tuto práci se hodil lépe než lehká šavle, kterou si pořídil cestou, nebo skryté čepele určené pro boj zblízka. Nikdy ho nezklamaly.

Z hradu začali vybíhat další muži. Kolik jich bude potřeba k tomu, aby osamoceného poutníka přemohli? Obklíčili ho, on se ale roztočil, vyskočil do vzduchu, aby je zmátl, a saltem se přenesl přes jednoho protivníka. Dopadl na nohy, kovovým chráničem na levém zápěstí odrazil úder meče, otočil se a vrazil útočníkovi čepel do boku.

Pak ale útok polevil. Proč? Poutník se zastavil a snažil se popadnout dech. Kdysi by se vůbec nezadýchal. Vzhlédl. Pořád byl obklíčený vojáky v šedém kroužkovém brnění.

Mezi nimi ale zahlédl jiného muže.

Pohyboval se nepozorovaně a klidně, byl oděný v bílé, jinak ale úplně stejně jako poutník: na hlavě měl vpředu zašpičatělou kápi připomínající orlí zobák. Poutník v úžasu rozevřel rty. Zdálo se, jako by všechno ztichlo, jako by všichni znehybněli, tedy až na mladíka v bílém. Jeho pohyby byly neuspěchané, klidné a nevzrušené.

Mladík kráčel po bitevním poli, jako by šel polem kukuřice – jako by se ho dění okolo netýkalo ani ho nezajímalo. Měl na opasku stejnou sponu jako poutník? Stejný odznak? Znamení, které se poutníkovi před více než třiceti lety vpálilo do vědomí a do života – stejně jako si kdysi dávno ocejchoval žhavým kovem prsteník?

Poutník mrkl, a když otevřel oči, vidina – pokud se jednalo o vidinu – zmizela a zvuky, pachy a nebezpečí se vrátily, semkly se okolo něj a nepřátelé, jimž, jak věděl, nemohl uniknout a nemohl je ani porazit, se na něj ve vlnách vrhali.

Už se necítil tak sám.

Neměl ale čas o tom přemýšlet. Nepřátelé mu dýchali za krk, a i když byli vyděšení, zároveň i zuřili. Rány padaly a bylo jich příliš, než aby je všechny odrazil. Poutník tvrdě bojoval a zabil pět mužů, deset. Bojoval ale s hydrou o tisíci hlavách. Postavil se mu velký voják a napadl ho čepelí vážící dobrých pětadvacet liber. Poutník zvedl levou paži, aby zastavil ránu chráničem, natočil se a odhodil meč, aby mohl znovu použít skryté čepele. Útočník měl ale štěstí. Chránič úder jen odklonil, nezastavil ho. Meč sklouzl po poutníkově levém zápěstí, zasáhl skrytou čepel a ulomil ji. Ve stejnou chvíli poutník zakopl a vyvrtnul si kotník. Nedokázal udržet rovnováhu a spadl obličejem na kamenitou zemi. A zůstal ležet.

Kruh nepřátel se nad ním srazil, stále se ale od něj držel na vzdálenost halapartny. Vojáci byli pořád napjatí a vyděšení a neodvažovali se slavit vítězství. Na zádech ucítil hroty bodců. Stačil by jediný pohyb a zemřel by.
A na to ještě nebyl připravený.

Ozvalo se křupání na štěrku. Někdo se blížil. Poutník pootočil hlavu a uviděl nad sebou stát kapitána s vyholenou hlavou a ošklivou jizvou na tváři. Muž se sehnul a poutník ucítil jeho dech.

Kapitán odhrnul poutníkovi kápi, aby mu viděl do obličeje. Když si potvrdil své tušení, usmál se.

„Aha, dorazil sám Strážce. Ezio Auditore da Firenze. Čekali jsme vás – jak už jste zajisté pochopil. Musí to pro vás být opravdu šok vidět starou pevnost bratrstva v našich rukách. Muselo k tomu ale dojít. Navzdory všem vašim snahám nám bylo souzeno přežít.“

Narovnal se, otočil se k vojákům, kteří Ezia obklíčili, musely jich být dobré dvě stovky, a vyštěkl: „Odveďte ho do cely ve věži. Napřed ho ale pevně spoutejte.“

Zvedli Ezia na nohy a rychle a nervózně ho svázali.

„Čeká vás krátká procházka a spousta schodů,“ řekl kapitán. „Pak byste se měl raději dát na modlení, protože vás ráno pověsíme.“

Vysoko nad nimi orel dál pátral po kořisti. Nikdo si ho nevšímal. Jeho krásy. Jeho svobody.


Oliver BowdenAUTOR: OLIVER BOWDEN

Oliver Bowden je známý právě díky své knižní adaptaci velice oblíbené stejnojmenné počítačové hry – Assassin’s Creed. Oliver Bowden je však pseudonym určený právě pro tyto knihy. Skutečné jméno autora zní Anton Gill. Ten kdysi pracoval pro English Stage Company, Arts Council of Great Britain i pro BBC, až poté se pustil do psaní na plný úvazek. Napsal více než 20 knih, většina z nich jsou historické romány.

Za informace, obálku a ukázku z knihy děkujeme FantomPrint.cz
Zdroj informací a obrázku autora: GoodReads.com

Redakce

Společné články redaktorů Knižního vesmíru.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

4 × one =

CommentLuv badge