Agentura: Lovci lebek

Trošku netradičně vám nyní přinášíme unikátní projekt, který budete moci ovlivňovat vy sami. Každou neděli přineseme kus příběhu, jaký si sami odhlasujete. Podívejte se, o co jde…

---

Říkali jste si někdy při četbě knih, že byste rádi ovlivnili příběh, aby se vyvíjel tak, jak byste si přáli? Mít tu možnost do něj nějak zasáhnout? My vám ji teď přinášíme! Lucie Adamová vám každou neděli (doufejme) přinese další část příběhu podle toho, jak si jeho pokračování odhlasujete. Hlasování bude probíhat vždy od neděle po čtvrtek a možnost s nejvyšším počtem hlasů se pak objeví v nedělním pokračování. Mockrát Lusy za tento projekt děkujeme a těšíme se na to, jak bude probíhat dál. Hlasovací možnosti najdete na konci článku.

Petra Sýkorová, šéfredaktor

Krvavé cákance na stěnách připomínaly děsivý obraz. Některé z nich ještě ani nestihly zaschnout.

Kapitán Niall Kelly si povzdechl. Když ho sem Agentura poslala, doufal v další nekomplikovanou, rychlou misi. Jen dovnitř a ven, snadný výdělek bez větší námahy. Měl rád čistou, jednoduchou práci. Oběti všechno jenom komplikovaly.

Mohl se otočit a odejít. Nebylo by těžké zapomenout na trosky hradu skryté v lesích, v jejíchž útrobách čas od času mizeli lidé. Už něco podobného přece několikrát udělat. Jeho svědomí by to ustálo bez problémů a nikdo by mu to vyčítat nemohl. Jeho povolání mu poskytovalo určitou svobodu. Kontrakty si vybíral zásadně sám a mohl od nich kdykoli odstoupit.

Za normálních okolností by byl nejspíš už napůl cesty zpátky k autu. Kvůli jedné mizerné zakázce si nemusel špinit ruce, ať už byla sebelíp placená. Jeho reputace ho předcházela, takže nikdy neměl hluboko do kapsy. Tohle neměl zapotřebí.

Dneska večer bylo všechno jinak. Jeho nálada byla na bodu mrazu a vztek, který se v něm již několik týdnů hromadil, se nutně potřeboval dostat ven. Neznal lepšího uvolnění, než chytit si nezbednou nestvůru.

Pokračoval dál.

Hrad byl temný a rozlehlý. Široké chodby, občasně lemované zrezivělým brněním či vybledlým obrazem se hojně větvily. Přes podlahu i zdi prorůstala zeleň. Veškeré ozvěny dávné slávy byly pryč. Cestu Niallovi osvětlovala jen drobná svítilna připevněná k jeho SIG Saueru. Nepotřeboval vidět náhodně roztroušené rudé skvrny na kamenných stěnách, aby věděl, že šel správným směrem. Nechal se vést nosem. Měděný zápach krve ho navigoval. Netrvalo dlouho, než došel do cíle.

Když postřehl třepotající se světlo za nejbližší zákrutou, vypnul svítilnu, aby se zbytečně brzy neprozradil. Vždycky bylo dobré mít moment překvapení na své straně. O tom se už mnohokrát přesvědčil.

Zhluboka se nadechl, aby vytěsnil veškeré nežádoucí myšlenky. Upnul svoje soustředění na jedinou věc, na cíl, jehož musel dosáhnout. Neexistovalo nic, co by ho teď mohlo zastavit.

Kruhová místnost, do které vtrhl, dříve musela sloužit jako korunní sál, ale momentálně se změnila v jídelnu. Všude se povalovaly ohlodané kosti a země pod nánosem zaschlé krve nadobro zčernala. Nialla ten hrozivý výjev nijak neovlivnil. Už viděl horší věci, některé z nich ještě když sloužil v armádě.

Přes hranu pistole rychle zkontroloval perimetr, přesně jak ho učili u speciálních jednotek Delta Force. Potom ho spatřil. Krčil se v rohu místnosti, drobný stařík s rudýma očima, špičatým nosem a zuby ostrými jako břitva. Jeho ruce byly zakončené drápy a červená čapka byla zmáčená čerstvou krví. Na zemi vedle něj leželo kopí.

Stvůra zareagovala dřív, než Niall stihl zmáčknout spoušť. Jeho speciálně upravená uspávací kulka se jen neúčinně zaryla do země v místě, kde se příšera jen před vteřinou nacházela. V duchu zaklel. Věděl, že Rudé čapky klamali tělem a i přes svůj chatrný zjev a těžké kovové boty, v kterých si z nějakého důvodu libovali, disponovali neuvěřitelnou rychlostí. Doufal ale, že mu ho podaří zneškodnit dřív, než dostane šanci svoji hbitost využít.

Dneska mu štěstí zřejmě nepřálo.

Rychle se rozhlédl kolem ve snaze znovu příšeru lokalizovat. Nevěnovat svým nepřátelům pozornost obvykle nebyl úplně ten nejlepší nápad. Většinou jste pak skončili s jejich drápy v zádech. Nebo v tomto případě, pod kolenem. Příšera se kolem něj nepozorovaně prohnala a sekla ho do lýtka. Niallovi unikl bolestivý výkřik. Přenesl váhu na druhou nohu, ale jinak sebou ani nehnul. Těkal očima po místnosti, pronásledujíc rozmazanou šmouhu, marně se snažíc na ni zamířit.

Příšera se na něj vrhla dřív, než stihl znovu vystřelit.

Rudý čapka mu prudce přistál na hrudníku a jeho váha ho převážila dozadu. Tvrdý dopad na zem Niallovi vyrazil dech. Jeho pistole odletěla někam do temnoty. Do hrudi se mu zaryly drápy. Hlasitě vyjekl a odtrhl od sebe příšeru i s kousky svých svalů.

Na bolest nebyl čas.

Zašmátral v podpažním pouzdru po svojí druhé zbrani, jednou rukou si držíc vzpírajícího se Čapku co nejdál od těla. Ostré zuby mu zběsile cvakaly před obličejem v neúnavné snaze probojovat si cestu k jeho hrdlu. Jeho levá paže byla pod přívalem dalších a dalších škrábanců v jednom ohni.

Když se Niallovi konečně podařilo pistoli osvobodit, přitiskl její hlaveň k Čapkovu hubenému ramínku. Obvykle se užití palebné síly snažil vyhýbat, ale množství utržených znamení napovídalo, že jestli se pokusí v boji pokračovat férově, bylo jen otázkou času, než se stvůře podaří zasadit kritickou ránu. Neměl na vybranou. Ani ta nejtlustší výplatní páska nebyla hodná jeho života.

S prstem na spoušti na poslední chvíli zaváhal. Desert Eagle dokázal napáchat spoustu škody, zvláště pak takhle zblízka. Roztrhaná příšera mu k ničemu nebyla.

Ve zlomku vteřiny změnil plán. Přehodil si těžkou zbraň v ruce a vší silou praštil příšeru pažbou do spánku. Nemohoucně se na něj sesunula jako poloprázdný pytel vysušených brambor.

Odhodil ji stranou a vydrápal se na nohy. Před očima se mu na okamžik zatmělo a musel bojovat, aby udržel rovnováhu. Na levém předloktí se mu táhlo množství nevzhledných škrábanců a stehna ho pálila pod přijatou dávkou okovaných kopanců. Na potrhanou hruď se radši ani nedíval. Na lízání ran bude čas později.

Odepnul plastová pouta ze svého opasku, připravený svého zajatce konečně spoutat. Potom koutkem oka zahlédl pohyb. Jeho zbraň okamžitě vystřelila vzhůru. Další potyčku byl odhodlaný ukončit okamžitě, odměna neodměna.

Byl by radši, kdy se v koutě schovávala další stvůra. Drobná a velice živá dívka byla čára přes rozpočet.

Uvolnil se a znovu pistoli sklopil, nejistý, co s Čapkovou obětí udělat.

„Je to… Je to mrtvé?“ vzlykla dívka. Přes svoje zděšení a šok jen stěží formulovala slova.

„Ne.“

„Zabijete to?“

Niall zopakoval svoji strohou odpověď.

„Proč ne?“

Protože jeho zaměstnavatel za mrtvoly neplatil, chtěl odseknout. Nakonec ale nic neřekl. Bolelo ho celé tělo a pořád ještě krvácel. Neměl náladu se s ní vybavovat. A stejně jí získané informace už k ničemu nebyly.

Zřejmě pochopila, že se vysvětlení nedočká, protože změnila téma. Hlasitě popotáhla. „Zachránil jste mi život.“
Poprvé na ni skutečně pohlédl. Obličej jí hyzdily hluboké šrámy a její ruka pro Čapku zřejmě měla být aperitivem. Kousance byly hluboké a ošklivé, ale žádná z jejích ran se nezdála být smrtelná.

Dívka se vytáhla do sedu a pokousanou ruku si přitiskla k tělu. I přes veškerá její zranění bylo patrné, že byla velice hezká, s ryšavými vlasy a plnými rty. Nemohlo jí být víc než dvacet. Chápal, proč si ji Čapka vybral.
„Děkuju.“

Niall tiše zaklel. Proč nemohl přijít jen o chvilku později, když už by byla mrtvá? Ušetřilo by mu to spoustu potíží.
Nerad si špinil ruce a dívka před ním si rozhodně nezasloužila zemřít. Jeho kontrakt ale mluvil jasně – žádní svědci. Armáda ho naučila plnit rozkazy.

Znovu proti ní obrátil zbraň.

---

Hlasování

[poll id=“2″]