UKÁZKA: Znamení vlka

Nakladatelství FANTOM Print přináší novou pecku z žánru urban fantasy, tentokráte však z pera české autorky. Že nevíte, o čem je řeč? Podívejme se knize na zoubek, vychází už 14. listopadu 2012!

ZNAMENÍ VLKA (M.T.MAJAR)

Žánr: fantasy
Série: Vcli 1
Provedení: váz. s přebalem
Rozměry: 145×205
Rozsah: 256 stran
Autor obálky: Angelina Waters
Nakladatel: FANTOM Print

Anotace: Vždycky věděla, že není obyčejná.
Ale tohle předčilo veškeré její představy.
Stačilo jedno malé kousnutí…

Tori neměla zrovna běžné dětství a dospívání. Ani ona sama není tak docela „normální„. Ale co je doopravdy zač, to zjistí na druhém konci světa, kde chce začít nový život, což se jí podaří. Sama však netuší, jak moc jiný bude. Do cesty a následně do srdce se jí připlete alfa smečky lykantropů se slabostí pro zrzavé slovanské typy… Slovo „vlkodlak“ je sice na místě, ale oni sami si tak neříkají. Jsou lycas. Jejich svět není uhlazený a snadný. Je to svět příšer, svět boje, krve a sexu. A Tori se toho všeho dostane víc, než by kdy tušila…

Kapitola první

Někdo mě sledoval.

Jakmile jsem si to uvědomila, ledové prsty strachu mi přeběhly po páteři.

Už nebylo možné předstírat, že je to jen moje vlastní nabuzená představivost, ovlivněná osamělou chůzí přes rozlehlý setmělý prostor. Dvacetkrát jsem prošla tímhle místem, přes noční městský park. Po jednadvacáté mám prostě smůlu. Můžu si za to sama. Byla jsem beznadějně blbá.

Celý večer stál za houby vinou nepovedeného rande naslepo, do kterého mě Beth uvrtala, a já ji za to roztrhnu jako hada. Pokud budu mít příležitost. Chtěla jsem do sprchy a smýt ze sebe pachuť mučivé konverzace s magorem na druhé straně stolu.

Chtěla bys slyšet, jak zní tvoje jméno v klingonštině?

Chtěl bys slyšet, kolik výrazů má moje rodná řeč pro někoho, jako jsi ty?

Zabalil to u šestého, a to jsem zdaleka nekončila. Zkrátila jsem si cestu přes park s vidinou pohodlného gauče, knížky a hrnku kafe. A teď to mám.

Srdce jsem měla až v krku, vlasy se mi ježily a žaludek se mi stočil do pevného uzlu.

Už nebyl prostor pro předstírání, že to, co slyším, jsou typické noční zvuky do tmy ponořeného parku. Chodník se stáčel a nořil do temných stínů. Někdo za mnou šel a v tuhle chvíli už se ani nesnažil zůstat nezpozorován. Uslyšela jsem šepot a jako odpověď pobavené uchechtnutí. Šla jsem tak rychle, že to bylo těsně pod hranicí poklusu, který by se rychle změnil ve zběsilý útěk. Zdálo se mi, že tlukot mého srdce se musí rozléhat všude kolem stejně jako klapot podpatků. Pootočila jsem hlavu a rychle se ohlédla. Byli dva a byli blízko. Pohled přes rameno mi potvrdil to, čeho jsem se hrozila. Pro ně to byl signál k tomu, že hra na schovávanou skončila.

Jeden z nich hvízdnul a já se rozeběhla. Pozdě, bylo prostě příliš pozdě a oni byli moc blízko.

Ucítila jsem prudkou ránu do zad a v pádu jsem se pootočila s výkřikem, který rozčísl noční ticho.

„Hergot, zacpi jí hubu, LeRoyi, ať neječí.“

Dopadla jsem na zem, hlava zaduněla o betonový chodník a přistálo na mně těžké mužské tělo. Nadechla jsem se, zvedla ramena a muž jménem LeRoy mě praštil, až mi hlava opsala oblouk a znovu udeřila do země.

Ležel na mně celou vahou těla, drtil mi lebku tlakem dlaně přimáčknuté přes má ústa, zarýval mi nehty do tváře. Mastné vlasy mu visely do obličeje a jejich umolousané konečky se mě téměř dotýkaly.

„Drž ji pořádně, musíme ji zvednout a dostat támhle do těch keřů.“

Třeštila jsem oči, měla jsem pocit, že mi v nich praskají žilky. V hlavě mi od nárazů jiskřily ohňostroje a pekelně mě bolela, to vše ale bylo druhotné. Prvotní byl příšerný a v takové intenzitě doposud nepoznaný strach. A někde pod ním i vztek, že nemám dost síly, abych z nich vymlátila duši.

„Neraď, kurva, vím, co mám dělat.“ LeRoy ke mně otočil obličej, zkřivený vítězoslavným šklebem, a v koutcích úst se mu leskly sliny. Foukl mi do tváře a já se začala znovu zmítat a bezhlesně křičet pod jeho hrubou dlaní.

„Copak? Chtěla bys mi něco zazpívat? Nech si to na pozdějc, slibuju, že tě tadyhle s Jonasem zpívat naučíme.“

Prohnula jsem se v zádech v marné snaze ho ze sebe shodit. Sjel na bok, dřepnul si a druhou rukou mě popadl za rameno. Jonas udělal totéž z druhé strany, zvedli mě, LeRoy se pevně přitiskl k mým zádům a společně mě táhli z cesty dál do porostu.

Kopala jsem nohama, podpatky se mi zarývaly do travnaté země. Vlekli mě, visela jsem jako hadrová panenka, džínovou bundu spolu s tričkem vyhrnutou až pod žebra. Na nahém břiše mi naskočila husí kůže. Vzadu nad bedry jsem jasně cítila, jak moc se LeRoy na tu lekci zpěvu těší. Všimla jsem si, že moje kabelka zůstala ležet na cestě. Kéž by jim šlo jen o peníze… Bože. Ach, bože!

Poslední jiskřičkou naděje bylo, že se někdo objeví, že někdo půjde kolem. Uvidí mě, nebo uslyší zvuky, co tlumeně vydávám. I ty se v nočním tichu nesly, ale nebyl nikdo, kdo by je slyšel. Táhli mě dál, zůstávaly za mnou rýhy v zemi, LeRoyovy špinavé prsty jsem měla vpáčené do tváře a v očích mě pálily slzy. Výhled na cestu mi zakryl vysoký, košatý keř a podobné byly všude kolem nás.

Hlavně ať to není konec, prosím. Ať to přežiju. Přestanu řešit vlastní neutěšený život, přestanu se trápit pocitem, že si mezi ostatními lidmi připadám jako marťan. Ochotně půjdu na jedno debilní rande týdně, slibuju. Jen ať to, proboha, přežiju.

Jonas se svezl na zem, posadil se za mě s roztaženýma nohama a vtáhnul mě mezi ně. Protáhl obě ruce pod mými a pevně mě držel. Ležela jsem s hlavou na jeho břiše a marně jsem se snažila do něj zatnout prsty. I když jsem nevěděla, k čemu by bylo dobré, kdyby se mi to podařilo.

Vzpomněla jsem si na babičku. Kdykoliv byly moje smysly zjitřené, moje emoce vyhnané do krajnosti, vzpomněla jsem si na ni. Na všechno nevyřčené mezi námi, ale přesto tušené, vnímané už od dětství. Na vše, co mi nestihla říct o našem sdíleném tajemství. Na pouto, které přesahovalo rámec genetické příbuznosti, které bylo silnější než rodina. Tahala jsem zoufale za nitku ve svém nitru, ale nebyl nikdo, kdo by ji chytil z druhého konce.

Babička byla mrtvá už léta.

LeRoy se na mě svalil, stehny pevně stisknul moje boky a posadil se. Seděl mi pod břichem a stále mi svíral spodní část obličeje.

Oči mi plavaly, mascara mě v nich štípala a já viděla jeho tvář jako v mlze. Nosní dírky se mi rozšiřovaly a smršťovaly v tempu prudkého, sípavého dechu. Věděla jsem, že přesně tohle to prase chce, přesně tohle je pohled, který ho vzrušuje a po kterém touží, a já nebyla schopná mu jej vzít. Veškeré poučky, tipy, dobré rady jako při přepadení volejte „hoří“ šly do háje. Zbyla jen panika, strach z bolesti, pocit nespravedlnosti – proč právě já – a až na dřeň obnažený strach o život.

LeRoy se naklonil a zblízka, z několika centimetrů, studoval můj obličej. Smrad z jeho dechu mě ovanul, a aby to bylo ještě lepší, pomalu mi olízl oba spánky. Kdybych mohla, zvracím. Ale já nemohla.

„Neser se s tím, kurva. Může se tu někdo objevit. Dělej, ukaž mi, jaký má kozy,“ zavrčel Jonas nad mou hlavou a já v panice vyvrátila oči vzhůru. Viděla jsem jen zarostlou bradu a pak dva záblesky bělma v černé tváři, když hlavu sklonil a zadíval se na mě. A na mou hruď, zvedající se a klesající pod tenkým tričkem.

LeRoy se ke mně znovu naklonil, zároveň levou rukou sáhnul do kapsy odrbané košile, kterou měl na sobě. Něco cvaklo a mně se před očima zatřpytilo ostří vystřelovacího nože.

„Opovaž se řvát. Jenom se hlasitějc nadechni a vrazím ti to do oka, jasný?“

Třeštila jsem na něj oči, pohledem přeskakovala z lesklé střenky na jeho tvář.

„Rozumíš, ty děvko? Je ti to jasný?“

Prudce jsem přikývla. LeRoy opatrně povolil stisk prstů, odlepoval je z mé tváře jeden po druhém. Zhluboka, přerývaně jsem se nadechla a on zvedl obočí a přiložil mi ostří k levému koutku oka. Ztuhla jsem uprostřed nádechu a spolu s výdechem mi unikl i tichý vzlyk, který jsem nedokázala zadržet. Popolezl níž, usadil se mi na stehnech a střenkou nože začal kroužit kolem mého pupíku.

„Nehraj si, do prdele!“ Jonas střelil pohledem zleva doprava, rozhlédl se, ale přes porost všude kolem nás nic neviděl a my jsme také nebyli vidět.

Bohužel.

LeRoy vsunul nůž pod spodní okraj mého trička a prudkým trhnutím je rozřízl po celé délce.

„Jo, kurva! To je vončo…“ zamlaskal, když do tmy zasvítily kopečky podprsenky.

Nemohla jsem si pomoci, začala jsem vzlykat a on mi znovu položil dlaň na pusu a druhou rukou rozřízl i tenký proužek látky mezi mými ňadry. Na obnažené hrudi mě zastudil noční vzduch a já se pod ním znovu zazmítala. Dva zhrublé sípavé mužské dechy, jejich pach, tlak a nekončící hrůza. Co mě čeká? Co bude? Bože!

LeRoy si posunul nůž do měkkého masa mezi palcem a ukazováčkem a zbylými prsty mi přejel obě bradavky. Nepamatovala jsem si, kdy se mě někdo takhle dotkl. S bláhovou nadějí jsem Beth na to domluvené rande kývla a doufala, že to třeba vyjde a bude i sex. Jo, já klidně na prvním rande. Kdo by se divil, po takové době. Tohle mám zřejmě za to. Prý někdy pomůže předstírat spolupráci a zájem. Tak dobrá herečka opravdu nejsem. A navíc, na cokoliv už bylo pozdě.

LeRoy mě hltal očima a roztáhl pusu v širokém, nechutném šklebu.

Položil mi nůž na břicho, stočil pohled a sáhl po knoflíku mých džínů. Rozepnul ho a znovu se na mě zadíval, jazyk mezi odulými rty.

Byla to ta poslední věc, co jsem z něj viděla.

V návalu bezmoci a hrůzy jsem se znovu vzepjala…

Koutkem oka jsem zaznamenala stín, který se vyřítil z keřů, mihl se vzduchem a LeRoye ze mě shodil. Síla nárazu byla taková, že i mě to přetočilo na bok, a já se tak vytrhla Jonasovi z náruče. Stočila jsem se do klubíčka, přitiskla si bundu a zbytky trička na hruď, zatímco křoví několik metrů vlevo se třáslo a praskalo a nocí se nesly zvuky zápasu, rány a podivné, hrdelní vrčení. Ten stín, který se mihl vzduchem, vypadal jako člověk, proto ty zvuky nedávaly smysl a byly hrozivé. Byly… nelidské.

Jonas vytřeštěně upíral oči na místo, odkud se ozývalo stále sílící vrčení, pak krátký výkřik a ticho.

Byla jsem v šoku a nedokázala jsem se pohnout. Ztuhlá, paralyzovaná. Vnímala jsem jen Jonasův sípavý dech za sebou a pohyb v keřích vpředu. Z větví se vynořila svalnatá paže a uvolnila cestu a kdosi se protáhl ven a narovnal.

Zírala jsem na něj, ale do obličeje jsem mu neviděla. Byl vysoký a v jeho postoji bylo něco, co mě nutilo začít křičet. Jeho upřený pohled mi v tom ale zabránil. Jako by výkřik mohl být tou poslední věcí, co udělám. Tiskla jsem si ruce k hrudi, zatímco se za mnou Jonas pohnul. Sáhl po noži, který zůstal ležet na zemi, a najednou mě jeho paže svírala kolem krku a já nemohla popadnout dech. Už zase! Zvrátil mi hlavu dozadu a přiložil špičku nože ke krční tepně.

Trhnutím nás oba postavil a držel mě před sebou jako živý štít.

„Ne… nehejbej se! Opovaž se pohnout, nebo ji podříznu!“

„A co uděláš pak?“

Sytý, hrdelní hlas. Zvuk, který by mi v jiné situaci postavil všechny chloupky na těle do pozoru, teď to však bylo jen děsivé. Stále jsem neviděla jeho obličej, zírala jsem na ten nehybný stín před sebou. Nemohla jsem dýchat, bradu vraženou v ohbí Jonasova lokte a hlavu vyvrácenou, oči jsem ale měla pořád stočené na jeho siluetu. Nehýbal se, a přitom jako by všude kolem něj vibroval vzduch. Napadlo mě, že to možná není ten správný rytíř ve stříbrné zbroji, v jakého jsem poslední minuty doufala. Jako bych měla beze zbytku naplnit rčení z deště pod okap.

Pohnul se a Jonas mi zavřeštěl do ucha. Špička nože se zaryla hlouběji do kůže a já ucítila, jak mi tenký pramínek krve začal stékat dolů po krku.
Stín se pohnul, zhluboka nasál vzduch a z hrudi se mu začalo šířit hluboké vrčení.

„Stůj, slyšíš mě? Tak, kurva, slyšíš? Já to udělám, přísahám, lycas, udělám to!“

„Proč si myslíš, že mi na tom záleží?“

Hlas měl hluboký a zněl, jako by mu v mluvení něco překáželo. Jako by měl něco v ústech.

To už prostě nemůže být lepší. Jonas mě podřízne a tenhle… Jak ho to nazval? Ten mě nejspíš… sežere. Myšlenka připlula odněkud z podvědomí a já zamrkala. Najednou jsem tušila, koho mám před sebou. Jako by se mi hluboko v hlavě pootevřely tajné dveře. Celou dobu tam byly, ale já o nich nevěděla, nebo spíš – ignorovala jsem je. Poznání se točilo někde pod hladinou a čekalo, až po něm sáhnu jako medvěd po rybě. Nemohla jsem se soustředit, krev mi stekla ke klíční kosti a pokračovala dál. Jonas si zřejmě uvědomil, že je v tuhle chvíli ve stejné pozici jako já a že je naprosto zbytečné, aby mě před sebou držel.

Několik věcí se pak stalo najednou.

Povolil sevření a poodtáhl nůž. Odlepil se od mých zad a začal se otáčet. Jakmile přerušil oční kontakt, bylo to jako povel. Stín přede mnou hrdelně zavrčel a skočil. Čas se zpomalil. Proletěl vzduchem a srazil nás oba k zemi. Viděla jsem blížící se doširoka otevřená ústa a zuby, které nemohly být lidské ani náhodou. Noční můra zoubkové víly. A viděla jsem oči, žluté a zářící jako slunečnice. Automaticky jsem zvedla ruce před obličej, zatímco jsem padala zády na řvoucího Jonase. Ucítila jsem dvě žhnoucí šlehnutí na předloktí, jako by mi tam někdo přiložil rozžhavený drát. Obrovská ruka s dlouhými prsty mi sevřela rameno a odmrštila mě o kus dál.

Jonas pořád řval, řinula se z něj nesrozumitelná slova, složená do vět. Možná to byla modlitba, možná zaříkávání, nevím. Účinek to nemělo žádný. Nechtěla jsem se dívat a musela jsem. Muž-stín na něm klečel, tiskl mu ramena k zemi, hlavu zabořenou pod jeho bradou. Jonasovo vřískání dokreslovalo neustávající hluboké vrčení.

Byli blízko, ne víc než pět metrů ode mne, a já na něj nyní dobře viděla. Dlouhá, vlnící se záda, svaly podél páteře a v ramenou naběhlé, žíly na třesoucích se pažích vystouplé. Prsty končily černými hroty… drápy! Byly to drápy. Měla jsem pocit, že se mi oči vyloupnou z hlavy a skutálí se dolů. Nechtěla jsem se na něj dívat, ale musela jsem. Dech se mi zasekl v krku a on zvedl hlavu a otočil ji ke mně. Oči mu svítily, doslova. Byla jsem lapená v těch žlutých zářících bodech, jeho upřený pohled mě paralyzoval. Měl delší vlasy a zvlněné pramínky se mu kroutily přes obličej. Široce rozevřel ústa, a ukázal tak dva páry proti sobě mířících obřích tesáků. Babičko, proč máš tak velké zuby? napadlo mě. Neklamný příznak, že hysterie číhá hned pod povrchem. Zírali jsme na sebe a čas běžel. Jonas vydával tlumené, kňouravé zvuky. Řvát už nemělo smysl a on to věděl. Věděl, co přijde. Já to věděla taky.

Zavřela jsem oči.

Chvíli bylo naprosté ticho a pak je přerušilo křupnutí, jako když zlomíte větev. Nebo… kost.

Čas běžel a já tu takhle chtěla zůstat navěky, se zavřenýma očima, schoulená. Možná tím, na co jednou opravdu umřu, bude zvědavost. Odlepila jsem víčka od sebe. Jonas ležel na zemi a hlavu měl vytočenou směrem ke mně v nepřirozeném úhlu.

Muž stál nad ním, tělem mu probíhaly záškuby a třásl se. Rukou, už normální, lidskou, si prohrábl vlasy a zadíval se na mě. Oči měl utopené ve tváři, už nesvítily. Jeho pohled nebyl ale o nic méně zneklidňující. Byl tvrdý, upřený, jako by mě obnažoval. Seděla jsem na boku, opřená o propnutou ruku, druhou jsem měla sbalenou v pěsti a položenou pod krkem. Zjistila jsem, že nemám řetízek s medailonkem, co mi kdysi dala babička, a já ho nikdy nesundávala. Protože mi to tak řekla. „Nikdy ho nesundávej, Viktorko!“ A teď byl pryč.

Muž po mně sjel pohledem, zapíchl oči někam nad mé břicho. Zdálo se mi to, nebo mu opravdu zacukaly koutky? Odtrhla jsem od něj oči a uvědomila si, že mám bundu shrnutou z ramen, zbytky trička a podprsenky někde na bocích a nahý hrudník. Jeho pohled teď byl dokonale mužský a já všechny ty zjitřené emoce otočila směrem, který mi byl vlastní. Naštvala jsem se na všechen ten strach, který mě obtáčel jako břečťan, a na celou tuhle situaci, do které jsem se navezla vlastní blbostí, takže z ní nemůžu nikoho obvinit. To mě zlobilo nejvíc.

„Přestaň na mě tak zírat!“ Přitáhla jsem si bundu k tělu a snažila se zapnout ji, ale prsty se mi třásly. Udělal dva kroky mým směrem a já se rychle zvedla a ustoupila. A ještě kousek. Představa hrdinky vzala rychle za své.

„Kdybych ti chtěl ublížit, už bych to udělal.“

„To mě má uklidnit?“ Hlas se mi třásl a já doufala, že nezačnu řvát, anebo se smát. Kdoví k čemu bych ho mohla ještě vyprovokovat. Přitáhla jsem si lokty k hrudi a cítila husí kůži na holých předloktích.

„Mělo by. Nemusíš se mě bát.“ Jo. To povídej mému podvědomí, kvůli němuž mám všechny nervy napnuté jako pružiny.

„Jemu si řekl něco jiného.“ Mávla jsem rukou směrem k ležícímu tělu, znovu couvla a narazila zády do stromu. Přitiskla jsem se ke kmeni a zírala na něj.

„Chtěl jsem, aby tě pustil.“

Díval se na mě klidně, ruce svěšené podél těla. Pomalu je zvedl a zastrčil do kapes džínů.

Stál a čekal. Na krku mě studil a lechtal pramínek krve a já si jej hřbetem ruky otřela. Sledoval každý můj pohyb a já se znovu pokusila zapnout knoflíky na bundě. Ten nejdůležitější – mezi ňadry – stále vzdoroval. Roztřásla jsem se a v očích mě pálily nové slzy. Kruci, teď už nebudu brečet. Prostě nebudu! Slzy se mi kutálely dolů po tvářích a studily. Hm, typické. Vždycky brečím, když nechci.

Trhnul rameny, vytáhnul ruce z kapes a došel ke mně.

„Ukaž!“ zavelel a naprosto samozřejmě zastrčil knoflík do správné dírky. Strnula jsem jako motýl přišpendlený pod sklem. Nejsem malá a měla jsem vysoké podpatky, ale i tak byl nejmíň o půl hlavy větší. Přitiskla jsem temeno ke kmeni v marné snaze dostat se od něj dál. Jeho tvář byla kousek nad mou a já na něj upřeně zírala. Kdoví proč jsem se soustředila na barvu jeho očí, ale zůstaly skryté ve stínech a já ji nerozpoznala. Dívali jsme se na sebe a já vnímala tíhu jeho prstů, které se mě stále dotýkaly. Zvedla jsem ruce a bezmyšlenkovitě překřížila předloktí. Ten dotyk odpálil bolest, kterou jsem zatím cítila jen matně díky návalu adrenalinu, ale najednou byla tady. Sykla jsem a přejela si špičkami prstů od zápěstí k lokti.

Odtrhla jsem oči od jeho tváře a zadívala se na svou ruku. Napříč předloktím se táhly dva dlouhé, krvavé šrámy. Zmateně jsem si je prohlížela a snažila si vybavit, odkud se vzaly. Hlavou mi bleskla vzpomínka na jeho tělo letící vzduchem, padám, zakrývám si rukama hlavu a cítím něco ostrého, dva hroty, přejíždějící mi po kůži. Dva… zuby.

Zvedla jsem hlavu, zadívala se mu na ústa a on ztuhnul. Popadl mě za zápěstí a zvedl si mou ruku k očím tak rychle, že jsem nestačila ani vyjeknout.

Obličej mu doslova zamrzl, jen čelisti pracovaly.

Polkla jsem.

„Hm…“ Musela jsem si odkašlat. „To nic není, je to jen škrábnutí.“

Zavrčel. „Jsi pitomá? Já jsem tě kousl!“

Pustil mou ruku, ustoupil o krok a prohrábl si vlasy.

„Ježíšikriste, to se mi snad zdá. To mám z toho, že si tu hraju na skauta. Kurvafix!“

Začal přecházet sem a tam a já ho sledovala. Odmítala jsem poslouchat ten hlas, co už hezky dlouhou chvíli křepčil v mém podvědomí a otevíral dokořán právě nalezené dveře. Snažila jsem se je přibouchnout, ale bylo to marné. Vážně řekl, že jsem pitomá?

„Pokud k tomu můžu něco říct, pro mě je jedno kousnutí malá daň za to, že jsem nedopadla hůř.“

Krk jsem měla stažený a hlas tichý a trochu nakřáplý. Nezněla jsem jako já, ale kdo by se divil. Zastavil se, podíval se na mě a pak se zasmál.

Nechápavě jsem si ho měřila. Uťal smích během jednoho nádechu a znovu došel těsně ke mně.

„Ty přece tušíš, co jsem,“ zavrčel mi do tváře. Začala jsem kroutit hlavou, vrtěla jsem s ní v rychlém tempu.

„No tak! Víš to! On to věděl,“ ukázal rukou na mrtvého Jonase, „a ty to taky víš! Věděla jsi to od samého začátku!“

Hlas v mé hlavě mě nutil kývnout a já vší silou pohnula hlavou ze strany na stranu. Jako by stačilo předstírat, že věci neexistují, dokud je nevyslovíte nahlas. Tohle bylo skutečné. Bylo to dokonale, stoprocentně skutečné.

„Musím ochutnat tvou krev.“

Prohlásil to stejným tónem, jako by řekl: „Musím koupit chleba.“ Neměla jsem čas znovu se začít bát, nedal mi k tomu prostor. Popadl mě za zraněnou ruku, zvedl si ji k ústům a přejel jazykem krvavé šrámy. Zajíkla jsem se. Ten pocit tu neměl naprosto co dělat, ale byl tu. Zamrazilo mě dole v břiše a strach to nebyl. Jsem vůbec normální?

Měl pravdu, věděla jsem, co je zač. V tuhle chvíli už ano a bylo zbytečné si něco nalhávat. Věděla jsem i jiné věci.

Že zvláštně voní, že jeho osobní pach, přebíjející vodu po holení, mi připadá důvěrně známý. Že má hlas, který na mě působí tak, až bych se měla pýřit. Tělo, na jaké chci rozhodně sahat. Že je příliš, příliš blízko a že se už, bůh mi pomoz, nebojím.

Vypadal teď jako někdo, kdo degustuje v restauraci nabízené víno. Mlaskl, obličej se mu dokonale vyprázdnil a náhle připomínal masku. Upřeně se na mě zadíval, oči ledové a nehybné. Najednou vydal divný zvuk, znělo to jako… štěknutí? Těžko říct. Pustil mou ruku a couvnul. Pootočil hlavu a matné světlo ze vzdálené lampy osvětlilo jeho profil. Viděla jsem, jak zhluboka dýchá, jak se mu chvěje chřípí. A třesou ruce. Co se děje, prokristapána? Mám hnusnou krev? Tak ať, s tím můžu žít. Hlavně že žiju…

Napjatě jsem ho pozorovala a čekala. K ochutnávání krve jsem jaksi neměla co říct, byl na tahu. Potřásl hlavou.

„Promiň, já… Je mi to líto. Tohle jsem nechtěl… sakra!“

Vypadal vyvedený z míry, otřesený, a snad i vyděšený, pokud jsem to mohla posoudit. Nechápala jsem to. Jediný vyděšený tvor široko daleko jsem měla být já.

Otočil se a šel pomalu pryč.

No to snad nemyslí vážně!

„Počkej!“ Odlepila jsem se od kmene stromu a udělala pár kroků. „Nic se nestalo, to je dobré, opravdu!“

Otočil se a naposledy se na mě zadíval. Prudce vydechl a rozběhl se pryč.

Stála jsem jako solný sloup a zírala do tmy.


AUTORKA: M. T. MAJAR

M.T.Majar se narodila na podzim ve znamení Štíra. A jak sama říká, je to prý už nechutně dávno. Žije v Prostějově a je nejstarší, nejchytřejší a nejkrásnější ze tří sester. Pracuje v bankovnictví a nedávno se rozvedla. Z manželství si odnesla to nejlepší, tedy svého syna.

Dospívání si okořenila lukostřelbou, za niž získala řadu ocenění – tři tituly juniorské mistryně republiky a dlouholeté držení juniorského rekordu. Prý se i po všech těch letech dokáže trefit do lidského srdce na vzdálenost sedmdesát metrů. Kdyby náhodou… Dříve se věnovala chovu ušlechtilých koček. Teď jí při psaní dělají společnost dva vysloužilí mainští mývalí kocouři Ori a Kuba.

Ke psaní se dostala až po čtyřicítce. Její prvotina, Hot Boys, se nejprve prodávala jako ebook a díky skvělým prodejům se stala v létě 2012 bestsellerem mezi elektronickými knihami.

Za informace, obálku a ukázku z knihy děkujeme FantomPrint.cz
Zdroj informací o autorce: můj vlastní a FantomPrint.cz
Zdroj obrázku autorky: MTMajar.cz

Redakce

Společné články redaktorů Knižního vesmíru.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

5 × 4 =

CommentLuv badge