UKÁZKA: Živí mrtví

Nakladatelství Baronet na konci října přišlo s knižní novinkou Živí mrtví, která staví na základech oblíbeného stejnojmenného komiksu. Velice úspěšným se stal také samotný seriál. Ten se letos dočkal již třetí sezóny. Podívejme se tedy spolu na ukázku z knihy, která by neměla uniknout všem fanouškům zombíků…

VZESTUP GUVERNÉRA (ROBERT KIRKMAN, JAY BONANSINGA)

Originální název: Rise of the Governor
Žánr: horor
Série: Živdí mrtví 1
Provedení: vázaná
Rozsah: 344 stran
Překladatel: Jan Halíř
Nakladatel: Baronet

Anotace: Co všechno se člověku musí přihodit, aby se z něj stala zrůda? Opravdu je v každém z nás nějaké temné já, které jen čeká na to, aby se mohlo projevit? Skoro by se dalo říct, že na Briana Blakea je toho dost. Kráčí po světě jako je ten náš, jenže v tom jeho umí kráčet i mrtví. A jemu teď nejde o nic jiného, než aby přežil. Se dvěma kamarády a bratrem Phillipem s malou dcerou se ze všech sil snaží nalézt klidné místo ve světě, kde civilizace zanikla.

Ukázka z knihy

Jak se tak Brian Blake krčil v zatuchlé temnotě šatníku, s hrudí sevřenou hrůzou a s bolestí pulzující v kolenou, přemýšlel, že kdyby tak měl ještě jedny ruce, mohl by si zakrýt uši a snad tak uniknout zvukům drcení lidských hlav. Avšak jediné ruce, které Brian zrovna měl, byly právě zaneprázdněny zakrýváním drobných uší děvčátka stojícího vedle něj.

Sedmiletá holčička se v jeho náručí neustále třásla a trhala sebou při občasných úderech ozývajících se za dveřmi šatníku. Pak nastalo ticho, přerušované jen zvukem bot lepících se na zkrvavené dlaždice a přívalem rozčileného šepotu v hale. Brian se znovu rozkašlal. Nemohl to zastavit. Už několik dní bojoval s tímhle zatraceným nachlazením, nemizející plísní v jeho kloubech a dutinách, které se nemohl zbavit. Stávalo se mu to každý podzim, vždy když dny v Georgii začínaly být vlhké a chmurné. Vlhkost prostupovala jeho kostmi, vysávala mu energii a kradla dech. A teď cítil s každým zakašláním pronikavé bodání horečky.

Prohnul se v dalším suchém a sípavém záchvatu kašle a přitiskl své ruce na uši malé Penny, přitom pořád odkašlával. Byl si vědom toho, že jeho chraptění přitahuje nežádoucí pozornost na druhé straně dveří šatníku, kdesi v zákoutích domu, ale nemohl s tím nic dělat. S každým zakašláním uviděl slabá světla – jako jemné záblesky ohňostroje na jeho zaslepených zornicích.

Šatník – sotva sto dvacet centimetrů široký a asi devadesát centimetrů hluboký – byl temný jako kalamář a páchl naftalínem, myším trusem a starým cedrovým dřevem. Plastikové obaly na kabáty, visící v šatníku, se Brianovi otíraly o tvář. Jeho mladší bratr Philip mu řekl, že nevadí, když bude v šatníku kašlat. Ve skutečnosti Brianovi klidně mohla z toho kašlání upadnout jeho zasraná hlava – alespoň by to odlákalo příšery – ale neměl by radši svým zatraceným kašláním nakazit Philipovu malou holčičku. Kdyby něco chytila, Philip by mu rozbil hlavu.

Záchvat kašle pominul.

O pár chvil později narušily ticho další vlekoucí se kroky před šatníkem – další mrtvý vstupující do vražedné zóny. Brian přimáčkl ruce pevněji na dětských uších a Penny sebou škubla při dalším provedení Štípání lebky v D moll. Kdyby měl Brian popsat rámus v hale, nejspíš by zavzpomínal na dobu, kdy pracoval jako neúspěšný provozovatel obchodu s hudbou, a řekl by vám, že zvuky rozbíjení hlav jsou jako symfonie pro bicí, která se asi hraje v pekle – jako zfetovaný výtažek z Edgarda Varese nebo zdrogované sólo pro bicí od Johna Bonhama – s opakujícími se slokami a refrény: těžké dýchání lidí… belhavé kroky další kráčející mrtvoly… hvízdnutí sekery… zvuk oceli nořící se do masa… a konečně, velký závěr, plácnutí vlhkého, mrtvého těla na slizkou podlahu.

Když se znovu za dveřmi šatníku rozhostilo ticho a veškeré dění přestalo, přejel Brianovi mráz po zádech. Brianovy oči, již navyklé na temno uvnitř šatní skříně, uviděly odlesk husté krve prosakující pod dveřmi. Vypadala jako motorový olej. Jemně odsunul svou neteř dál od rozšiřující se louže tak, že se tiskla k botám a deštníkům na zadní stěně. Lem její džínové sukénky se smočil v krvi. Rychle se stáhla pryč a drhla

skvrnu, jako kdyby ji samotné vstřebání krve mělo nějak nakazit. Brian bojoval s dalším křečovitým záchvatem kašle. Chtěl své neteři pomoci, tak polknul – bolelo to, jako by polykal rozbité sklo – a objal děvčátko celými pažemi. Nevěděl, co jiného dělat nebo říct. Chtěl jí pošeptat něco uklidňujícího, ale nemohl přijít na nic, co by ji mohlo ukonejšit. Její otec by věděl, co říct. Philip by to věděl. On vždycky věděl, co říct. Philip Blake byl muž, který říkal věci, o nichž si ostatní přejí, aby je řekli oni sami. Říkal, co bylo třeba říci, a dělal, co bylo třeba udělat. Jako teď, když byl s Bobbym a Nickem a prováděl, co bylo potřeba… zatímco Brian dřepěl ve tmě jako vyděšený zajíc a přál si vědět, co tak říct své neteři.

Vezmeme-li v úvahu, že Brian Blake byl starším ze dvou sourozenců, je s podivem, že to byl Brian, kdo byl vždycky ten slabší. S výškou sotva sto osmdesát centimetrů, a to v botách s podpatkem, vypadal Brian Blake jako vychrtlý hastroš, který s obtížemi vyplnil své černé obnošené džíny a potrhané triko. Šedivá bradka, krajkové náramky a kštice temných vlasů dokreslovaly obraz pětatřicetiletého tuláka, který se nemusí o nic starat a který ne a ne dospět. Takový člověk se teď krčil v šeru šatníku páchnoucího naftalínem.

Brian se s chrapotem nadechl a podíval se na nevinně vyhlížející Penny, na její mlčenlivou, vyděšenou tvář, která v temnotě šatníku vypadala až strašidelně. Penny byla vždy tiché děvčátko s takřka porcelánovým vzezřením, skoro jako čínská panenka, které dodávalo její tváři téměř až nadpozemský nádech. Ale od té doby, co zemřela její matka, se uzavřela ještě více do sebe, ještě více zbledla a ztichla, až působila téměř jako

duch, duch s pramínky havraních vlasů, které zakrývaly její velké oči.

Za poslední tři dny skoro nepromluvila. Byly to ale tři výjimečné dny – a trauma se projevuje u dětí a dospělých rozdílně – ale Brian se bál, že Penny upadá do šoku.

„Bude to v pohodě, holčičko,“ zašeptal jí a zakašlal.

Penny něco řekla, aniž by zdvihla zrak. Cosi mumlala a zírala dolů na podlahu, na její špinavé tváři se zatřpytila slza.

„Co jsi to říkala?“ Brian ji přitáhl k sobě a utřel jí slzu.

Opět něco řekla, a znova a znova, ale nemluvila přímo na Briana. Znělo to spíš jako modlitba nebo nějaké zaklínadlo: „Už nikdy to nebude v pohodě, už nikdy, nikdy, nikdy.“


AUTOR: ROBERT KIRKMAN

Robert Kirkman je americký tvůrce komiksů, který se proslavil svou sérií The Walking Dead a Invicible pro Image Comics, Ultimate X-Men a Marvel Zombies pro Marvel Comics. Žije v Kentucky a svého syna pojmenoval Peter Parker Kirkman. Ano, je to civilní jméno Spidermana. Opravdový komiksář se nezapře.

Zdroj obálky a anotace knihy: Baronet.cz
Zdroj obrázku a informací o autorovi: GoodReads.com

Redakce

Společné články redaktorů Knižního vesmíru.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

7 + 15 =

CommentLuv badge