UKÁZKA: Kolo času

Tentokrát máme dobrou zprávu pro všechny z vás, kteří propadli kouzlu fantasy cyklu Kolo času od Jordana Roberta. Nyní knihy vycházejí v novém vydání, v krásné vázané úpravě. Že jste o sérii nikdy neslyšeli? Tak se podívejte na ukázku…

OKO ČASU (ROBERT JORDAN)

Originální název: Oko času (The Eye of the World)
Knižní série: Kolo času
Díl: první
Formát: vázaná s přebalem, 170×240 mm
Počet stran: 512
Nakladatel: FANTOM Print

Anotace: Není příliš mnoho fantasy cyklů, které se staly legendami. Jordanovo Kolo času mezi ně rozhodně patří. Kolo času opravdu je velký fantasy epos. Velký v tom nejlepším slova smyslu. To, že má něco víc dílů, neznamená, že to je špatné. Vždy jde o autora a jeho schopnosti. Robert Jordan je toho dokladem a jeho sága bude už navždy patřit k tomu nejlepšímu z klasické fantasy…

Kolo času se otáčí a věky přicházejí a odcházejí, zanechávajíce za sebou vzpomínky, jež se mění v pověsti. Pověsti blednou v mýty a dokonce i mýty jsou dávno zapomenuty, když se věk, jež se zrodil, vrátí. Ve třetím věku, věku proroctví, jsou svět a čas v rovnováze. Co bude i co je by mohlo padnout do rukou Stínu.

Ukázka z knihy

Palác se stále ještě otřásal. Měl v živé paměti dunění země a sténal, jako by chtěl popřít, co se právě stalo. Trhlinami ve zdi pronikaly pruhy světla a smítka prachu, která se dosud vznášela ve vzduchu, se třpytila. Stěny, podlahy i stropy hyzdila ožehlá místa. Kdysi lesklou malbu a zlacení na stěnách, nyní plných puchýřů, křižovaly široké černé šmouhy. Drolící se vlysy, znázorňující lidi a zvířata, kteří jako by se snažili odejít, než se to šílenství uklidní, byly pokryté sazemi. Všude leželi mrtví lidé, muži, ženy i děti, sraženi k zemi, když se pokoušeli uniknout bleskům, které létaly všemi chodbami, či je zcela zachvátily plameny, nebo se propadli do kamene, z něhož byl palác vystavěn, do kamenů, jež se roztekly a skoro oživlé je vyhledávaly, než opět nastal klid. Zvláštní bylo, že nádherné barevné goblény a obrazy visely většinou neporušeny, až na místa, kde je vyduté stěny odsunuly stranou. Krásně vyřezávaný nábytek, vykládaný slonovinou a zlatem, tu stál nedotčen kromě oněch míst, kde ho překotily vlny vytvořené podlahou. Vše křivící vůle udeřila jen na jádro, podružných věcí si nevšímala.

Luis Therin Telamon procházel palácem, a když se země pohnula, obratně udržoval rovnováhu. „Ilieno! Má lásko, kde jsi?“ Jak překračoval jakousi mrtvou ženu, jejíž zlatovlasou krásu poničila hrůza posledních chvil jejího života a v otevřených očích měla již navždy nevěřícný úžas, lem světle šedého pláště se mu namočil do krve. „Kde jsi, ženo moje? Kde se všichni schováváte?“

Zachytil svůj odraz v zrcadle visícím nakřivo na mramorové stěně pokryté bublinkami. Oděv měl kdysi královský, šedý, šarlatový a zlatý. Teď byla jemně tkaná látka, kterou přivezli kupci až zpoza Světového moře, potrhaná a ušpiněná, pokrytá prachem stejně jako vlasy a pleť. Luis Therin se na chvíli dotkl znaku, který měl na plášti, kolečka rozděleného na poloviny, jedna byla bílá, druhá černá, a barvy od sebe oddělovala vlnovka. Ten symbol cosi znamenal. Ale vyšité kolečko si jeho pozornost nemohlo udržet nadlouho. Zadíval se na svůj odraz skoro s úžasem. Vysoký muž středního věku, který kdysi býval hezký, nyní však měl vlasy více bílé než hnědé a ve tváři vryté vrásky, způsobené starostmi a napětím, a jeho oči již viděly příliš mnoho. Luis Therin se rozchechtal a pohodil hlavou. Jeho smích se nesl chodbami bez života.

„Ilieno, má lásko! Přijď ke mně, ženo moje. Tohle musíš vidět.“ Za ním se zavlnil vzduch, zatřpytil se a zhmotnil se v muže, jenž se rozhlédl kolem sebe a rty se mu znechuceně zkřivily. Nebyl tak vysoký jako Luis Therin, oblečený byl celý v černém až na bílou stužku kolem krku a stříbrné ozdoby na manžetách vysokých bot. Opatrně udělal krok a úzkostlivě si přitáhl plášť, aby se nedotkl jakési mrtvoly. Podlaha se ještě trochu chvěla, ale on pozornost upíral na muže, který zíral do zrcadla a smál se.

„Jitřní pane,“ ozval se, „přišel jsem pro tebe.“

Smích utichl, jako když utne. Luis Therin se obrátil, ale nijak překvapeně nevypadal. „Aha, host. Máš hlas, cizinče? Brzy nadejde čas zpěvu, a toho se mohou zúčastnit všichni. Ilieno, má lásko, máme hosta. Ilieno, kdepak jsi?“

Černě oděný muž vykulil oči a vrhl pohled na tělo zlatovlasé ženy a pak zpátky na Luise Therina. „Šej’tan tě vem, copak už tě ta nákaza tolik zachvátila?“

„To jméno. Šej…“ Luis Therin se otřásl a zvedl ruku, jako by chtěl cosi odehnat. „Toto jméno nesmíš vyslovovat. Je to nebezpečné.“

„Takže aspoň na tohle si vzpomínáš. Nebezpečné je to pro tebe, ty hlupáku, ne však pro mne. Na co si vzpomínáš dál? Vzpomínej, ty Světlem zaslepený idiote! Nechci, aby to skončilo tak, že se stáhneš do zapomnění! Vzpomínej!“

Luis Therin chvíli zíral na svou zvednutou ruku, plně zaujat špinavými šmouhami. Nakonec si dlaň otřel do ještě špinavějšího pláště a obrátil pozornost zpátky k druhému muži. „Kdo jsi? Co chceš?“

Černě oděný muž se nadutě narovnal. „Kdysi mě oslovovali Elan Morin Tedronai, ale teď…“

„Zrádce naděje.“ To zašeptal Luis Therin. Na cosi si vzpomněl, ale odvrátil hlavu, jako by se toho lekl.

„Takže si na něco vzpomínáš. Ano, Zrádce naděje. Tak mě lidé pojmenovali, jako tebe pojmenovali Drak, ale na rozdíl od tebe já to jméno přijal. Mysleli to jméno jako nadávku, ale já je ještě přinutím, aby poklekli a uctívali ho. Co uděláš ty se svým jménem? Po dnešku ti budou říkat Rodovrah. Tak co s tím uděláš?“

Luis Therin se zamračil na zničený sál. „Iliena by tu už měla být, aby přivítala hosta,“ mumlal si nepřítomně a pak zvedl hlas. „Ilieno, kdepak jsi?“ Podlaha se otřásla a tělo zlatovlasé ženy se posunulo, jako by chtělo odpovědět na jeho volání. Luis Therin ji neviděl.

Elan Morin se ušklíbl. „Podívej se na sebe,“ štěkl opovržlivě. „Kdysi jsi byl první mezi Služebníky. Kdysi jsi nosil Tamyrlinův prsten a seděl na trůně. Kdysi jsi svolával Devět rodů Dominia. Teď se na sebe podívej! Je z tebe jen politováníhodný, pomatený ubožák. To ale nestačí. Ponížil jsi mě v síních Služebníků. Porazil jsi mě u bran Paaran Disenu. Jenomže teď jsem lepší já. A já tě nenechám zemřít, aniž by sis to uvědomil. Až budeš umírat, poslední tvoje myšlenka bude patřit tvé porážce, tomu, jak je dokonalá a naprostá. Pokud tě vůbec nechám zemřít.“


AUTOR: Robert Jordan

Americký spisovatel, snílek a fantasta, který se řadí k nejvýznamnějším představitelům epické fantasy konce dvacátého a počátku jedenadvacátého století. Jeho monumentální cyklus Kolo času (Wheel of Time) si získal celosvětovou proslulost a nemalou měrou ovlivnil i samotný žánr fantasy.

Robert Jordan se narodil jako James Oliver Rigney Jr. 17. října 1948 v Charlestonu v Jižní Karolině. V tomto městě také prožil většinu svého života a zde i zemřel. Byl to život plný dobrodružství, ať již skutečných nebo těch, které prožíval v mysli spolu s hrdiny svých příběhů.

Na konci šedesátých let se účastnil Vietnamské války, což mu vyneslo několik vyznamenání za statečnost. Poté vystudoval fyziku na vojenské akademii a několik let pracoval pro válečné námořnictvo Spojených států. Psát začal někdy v roce 1978 během rekonvalescence po těžkém zranění. Tato činnost se pro něj postupně stala vášní a psaní výrazně ovlivnilo jeho další život. Díky němu se mimo jiné seznámil i se svou ženou, editorkou Harriet McDougal.

První knihu Rigney vydal pod pseudonymem Reagan O’Neal v roce 1980. Byla to The Fallon Blood (1980), dobrodružná fikce v historických kulisách konce osmnáctého století. Osudy hrdinů románu později autor rozvinul v dalších dvou pokračováních. Jako Jackson O’Reilly napsal zase western Cheyenne Raiders (1982). A v témže roce si zvolil ještě jeden pseudonym – Robert Jordan, pod kterým hodlal psát fantasy.

Do žánru se Jordan zpočátku zapsal díky cimmerskému barbarovi Conanovi, který se stal jeho společníkem na cestě k srdcím čtenářů. Romány jako Conan nepřemožitelný (Conan the Invincible 1982), Conan ochránce (Conan the Defender 1982), Conan nepokořený (Conan the Unconquered 1983) či Conan ničitel (Conan the Destroyer 1984) mu získaly pověst jednoho z nejvěrohodnějších následovníků odkazu Roberta E. Howarda.

V druhé polovině osmdesátých let si dal několikaletou pauzu, během níž sbíral síly a promýšlel nápady, aby mohl v roce 1990 vyrukovat s první částí svého mistrovského díla – cyklu Kolo času.

Za informace, obálku a ukázku knihy i informace o autorovi děkujeme FANTOM Print
Zdroj obrázků: Prestonr.com
Zdroj obrázku autora: GoodReads

Redakce

Společné články redaktorů Knižního vesmíru.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

11 + 1 =

CommentLuv badge